Demokracie podle pražské kavárny

Pan Pehe ve svém komentáři na Novinkách, v němž reaguje na komentář Michala Mocka v Právu bezděky předvádí myšlení pražského kavárníka a jeho vztah k demokracii.

Trochu to připomíná frau Merkel, která sice prohlásila, že "multikulturalismus je mrtvý", ale to jí nijak nebránilo, aby na základě této oficiálně mrtvé ideologie nepozvala do Evropy miliony kulturně nekompatibilních invadorů. A na základě principů této "mrtvé" ideologie nevyžadovala jejich přijímání a začleňování do společnosti.
Pan Pehe je schopen (nebo spíše byl již donucen) připustit, že EU, ale i politika v národních státech se stále více odcizují normálním občanům. Na druhé straně ovšem tvrdí, že je naprosto nemožné, aby šli politici do voleb "s tisíci nejrůznějších bodů".

Programy

To s těmi tisíci programovými body je sice pravda, ale problém spočívá ve faktu, že v posledních desetiletích stále více selhává obecné směřování stran. Stírá se rozdělení mezi levicí a pravicí a vzniká jakýsi mišmaš, kdy tradiční levicové strany dělají vysloveně pravicové politické kroky a naopak.
Výsledkem je, že volič, předpokládající, že jím volená strana se bude alespň snažit přiblížit k povšechným zásadám svého programu, je čím dále tím více frustrován, protože snaha podpořit tu část politické reprezentace, která bude zastávat určitý program, volbou konkrétní politické strany, je v pozici slepce, který neví, zda v plechovce je ananasový kompot, polévka, nebo ředidlo na barvy.
Další věcí je, že existují rozpory mezi krajskými a ještě nižšími reprezentacemi politických stran, mnohdy provádějícími zcela protichůdnou politiku.
Věc došla tak daleko, že některé strany podporují nebo naopak blokují zákony v rozporu s tím, co mají psáno ve svém programu.
Takže se nelze divit, že se před jedněmi volbami objevily bilboardy s nápisem: "Zvolte si z nás koho chcete, my se už na vás nějak domluvíme".

Reakce voličů

Voliči reagují podrážděně.
Jedním z projevů tohoto podráždění je volání po přijatelném zákonu o obecném referendu, který blokují především tzv. demokratické strany tzv. pravice (což je opět v příkrém rozporu s pravicovou politikou obecně, protože ta podporuje hlas voličů i odpovědnost za něj). Proto je nesmysl, když z úst "pravicového" politika slyšíme blábolení typu "oni by mohli zvolit špatně, a to nesmíme připustit". Právě naopak, z podstaty pravicové politiky plyne, "ano, hlasovali jste blbě, tak vám v tom nyní vymmáčíme čumáky jako štěněti v loužičce, a příště budete hlasovat líp".
Nehledě k tomu, že neexistuje sebemenší důvod předpokládat, že hlas pro konkrétní vec nebo proti ní je méně složitý než hlas pro některou z naprosto nečitelných politických stran, o níž lze do budoucna předpokládat pouze to, že bude generovat politická rozhodnutí ryze nevypočítatelně a z pozice toho, kdo není "in" ve všech politických intrikách a hrátkách, v podstatě náhodně.
Druhou reakcí voličů je hlas novým, nezavedeným stranám, o nichž je volič (právem) přesvědčen, že nebudou o nic horší, než ty stávající (v čemž má pravdu mj. i proto, že laťku kvality posadily zavedené a tradiční politické strany "zatraceně nízko").

Elita

To, co neslyšíme z úst ani novinářů ani politiků, je verbalizace skutečnosti, že, až na naprosté výjimky, v čele zavedených politických stran nesedí žádná elita. Elita se vytváří mnoho let a v některých případech i činností mnoha generací, kdy vznikají soubory nepsaných pravidel, která příslušník skutečné elity neporušuje, v podstatě za žádnou cenu.
Elita rozhodně nevzniká tak, že se za ni nejaká skupina prohlásí. Jedním ze znaků skutečné elity je i skromné vystupování, které je naprosto neslučitelné s jekotem ve smyslu "já jsem elita, a tak jste všichni povinni mě poslouchat!".
Ti, kdo se buď sami, nebo i vzájemně, za elitu označují, žádnou elitou v reálu nejsou.

Pan Pehe nám tedy předvádí samozvanou "elitu", která s elitou reálnou nemá nic společného, i její smýšlení.