Epopej na cestách?

Je jistě pěkné, když se propaguje Česká republika a její kultura. Ďábel se ovšem skrývá v detailu.

Zápůjčka Muchovy Slovanské epopeje

Muchova Slovanská epopej by měla vycestovat do asijských zemí a pobýt tam několik let. Můžeme se dohadovat o tom, nakolik je to propagace našeho státu. Je třeba si uvědomit, že oficiální eurohujerská doktrína, hlásaná sociálfašisty a pobírači dotací, je s Muchovým vlastenectvím v silném rozporu. Muchovy připomínky slavných postav z historie českého národa i ostatních slovanských národů jsou zase v příkrém rozporu s oficiálním německým hlásáním podřadnosti Slovanů. Jinými slovy: Mucha je v příkrém rozporu s tím, co se u nás oficiálně hlásá a propaguje (možná proto ta snaha držet ho mimo Prahu, a když se do Prahy dostal, tak ho vykýblovat mimo ČR).

Ekonomická stránka věci

Vykazují se miliony, které by Praha za zápůjčku měla dostat. Problém ovšem je v tom, že Muchova plátna musejí cestovat srolovaná.
Po každém přemísťování pláten ve srolované podobě je nutno, přestože na to Mucha pamatoval při tvorbě obrazů speciálním srolovatelným plátnem a dalšími technickými prvky, provést restaurační zásahy na malbách, řešících toto "fyziologické" porušení jeho díla (Mucha také plánoval, že stěhování bude minimálně, a že v Praze budou plátna vystavena na důstojném místě v podstatě "napořád").
Jakýkoli takový zásah, ať je prováděn sebekvalifikovaněji a sebešetrněji, znamená, že na plátnech bude "méně Muchy a více restaurátorů", jak to komentuje paní Z. Poláková, která je zkušenou a kvalifikovanou restaurátorkou. A hlasy dalších odborníků z branže, uvědomujících si meze svých možností, jí dávají zapravdu.
Jinými slovy, každé takové putování (a zde se bude jednat o přemísťování mezi vícero lokalitami) sníží autenticitu pláten (a tedy nějak i jejich hodnotu).
Další věcí je, že restaurátorské práce jsou drahé, protože se jedná o vysoce kvalifikovanou práci, prováděnou s použitím velmi drahých materiálů i technických prostředků. Toto se musí násobit obrovskou plochou Muchových pláten a jejich počtem. Nakonec se dostaneme k cenám (odvozovaným jak z oficiálních ceníků restaurátorských firem tak i např. z výše oficiálních grantů, když jsou restaurátorské práce hrazeny z grantů či soukromými vlastníky), vysoce (o desítky procent minimálně) převyšujícím to, co Praha za zápůjčku dostane. Jinými slovy: Někdo bude velmi silně dotovat celou tuto akci. Protože lze s úspěchem pochybovat, že se následné restaurátorské práce budou hradit ze stejného měšce, do něhož jako kapříci připlavou peníze za tu zápůjčku, půjde o přesun peněz pravděpodobně z veřejných prostředků do kapsy města Prahy a zde patrně do kapes některých politicko - papalášských skupin.

Problémy s převozem

Výše jsem zmiňoval pouze "fyziologické" narušení, autorem víceméně plánované a zohledněné při technologii vytváření díla. Dalším problémem jsou vlivy autorem nijak neplánované, které mohou znamenat daleko větší ohrožení.
Mucha pravděpodobně nepředpokládal, že se plátna budou transportovat letadlem, protože v jeho době stroje schopné jeho dílo (byť po částech) uvézt byly vzácností. Navíc i taková letadla létala nízko, v podstatě v přízemní vrstvě vzduchu.
Transportní letouny, které plátna povezou, létají ve výškách, kde panuje mráz kolem -30 stupňů, který bude na plátna působit.
Uklidňující prohlášení o tom, že plátna budou v "klimatizovaných bednách" jsou nesmysl. Jedná se o standardní bedny a veškerá "klimatizace" spočívá v obložení pěnovým polystyrénem a obsypání válců sbalených pláten v hranatých bednách drtí tohoto materiálu. Není zde nic, co by chránilo plátna před změnami tlaku, před odtékáním vzduchu z obalů při vzletu a před natékáním ledového vzduchu při klesání.
Je to prostě zavádějící termín, pod nímž si neinformovaný představuje něco na způsob kontejnerů, v nichž jsou převáženy vyhořelé tyče z jaderných reaktorů (které mají opravdu aktivní klimatizaci).
Teplotní a tlakové šoky budou něco, co na plátna dosud nepůsobilo, s čím nebylo při jejich tvorbě počítáno a co je může poškodit daleko více než normální transporty, jaké dosud absolvovala.

Další problémy

Plátna se dostanou do oblastí s velmi nezvyklým počasím, vysokými (až subtropickými) teplotami a vlhkostí. To v nich může "probudit" organismy, které se tam dostaly v době jejich vytváření jako součást vzdušného spadu a dosud klidně "spí" mezi vrstvami plátna, barev, šepsu apod.
Asi nejnebezpečnější jsou houby, které mají bohaté spektrum enzymů a jsou schopny narušit jak samotné barevné vrstvy (včetně "sežrání" vyschlého oleje), tak i nosného plátna a dalších komponent obrazů.
Vzpomínám na líčení Dr. Herinka, který byl významným mykologem (byl autorem mykologické části toxikologie Vondráček + Riedel i norem pro prodej hub na trzích) a pracoval v nemocnici v Mnichově Hradišti. Zde v 80. letech byl svědkem toho, jak po promáčení střechy chirurgického pavilonu v důsledku závady na střeše vyrostly na stropě operačního sálu houby. Posléze se zjistilo, že upevnění reflektoru nad operačním stolem bylo ve 30. letech, kdy se pavilon stavěl, řešeno zazděním velkého špalku do stropu, na který byl reflektor přišroubován. Protože připojení bylo následně omítnuto, tak se za těch cca 50 let existence  dřeva ve stropě sálu vytratila z povědomí lidí a připomenula se až poté, co ze stropu sálu vyrostly houby, které tam to půlstoletí čekaly na trochu vláhy.
Něco podobného se, pochopitelně, může stát i těm plátnům, jakmile se na nich vytvoří vlhkost (třeba kondenzací z prudkých zmen teploty), nebo se dostanou do silně vlhkého klimatu. Takovéto škody jsou pak zpravidla nenahraditelné. I v nejlepším případe ja na daném místě obrazu nikoli Mucha, ale restaurátor, byť poracující podle fotodokumentace a dalších zdrojů.

Jde o unikáty

Důležité je, že Muchova plátna jsou unikáty, které nelze dost dobře penězi odhodnotit. Takovéto unikáty se zpravidla nepřevážejí a kdo se na ně chce podívat, tak ten prostě musí absolvovat cestu do galerie, kde jsou uloženy.
Chce-li někdo vidět Monu Lisu, musí se vypravit do Francie a podívat se na ni v Louvru. Chce-li někdo vidět Madonnu ve skalách, musí se vypravit do Britské národní galerie v Londýně. Chce-li někdo vidět oltář Mistra Pavla, musí vyrazit do Levoče (a může tam v muzeu shlédnout i přesné kopie oltářních figur, které byly vystaveny na světové výstavě v Montrealu)
Právě ten oltář Mistra Pavla je také názornou ukázkou toho, jak by se s Muchovou epopejí mělo zacházet: Měla by se pořídit její přesná kopie 1:1. Ta by mohla být i na odolnějších materiálech a mohla by klidně cestovat po světě. A chtěl-li by se někdo seznámit s originály, nechť se vypraví do Prahy. Nebo jinam; nebyl bych ani proti vrácení pláten do Moravského Krumlova, když Praha předvedla, že si tohoto díla prakticky nijak neváží.