Havlova amnestie

I prameny, které v souvislosti se dnešním výročím Václava Havla jednoznačně adorují, uvádějí jako "spornou" Havlovu amnestii z ledna 1990. Dle mého soudu lze tomuto politikovi vyčítat (a právem a úspěšně) jiné věci, ale tohle ne.

Amnestie 1. 1990

K uvedenému datu vyhlásil Václav Havel zatím nejrozsáhlejší amnestii v našich dějinách (chybí, pochopitelně, relevantní údaje o podobných aktech v raném středověku, a nelze do kategorie "amnestie" řadit likvidaci nacistických věznic a koncentráků). Týkala se cca 23 000 osob z celkového počtu 31 000 uvězněných. Amnestovány byly osoby, odsouzené za úmyslné trestné činy do dvou let a za neúmyslné do tří let. Dalším osobám byl o třetinu až polovinu výkon trestu zkrácen. Amnestie se explicitně netýkala pachatelů vražd, znásilnění, některých dalších závažných trestných činů a rovněž zvlášť nebezpečných recidivistů.
Pokud tedy Wikipedie uvádí, že v jejím rámci byl propuštěn Jozef Slovák, odsouzený za vraždu, který poté další nejméně čtyři vraždy spáchal, pak byl propuštěn buď nedopatřením, nebo jako důsledek sabotérství sil starého režimu.
Když tedy někteří agitátoři dodnes pějí truchlivé songy o "zavalení společnosti kriminálníky", tak buď vycházejí z nepravdivých poplašných zpráv, mnohdy živených cílenou komunistickou a STBáckou agitací, nebo vysloveně blábolí. Seriózní kriminalistické výzkumy ukázaly, že propuštění nesehráli v nárůstu kriminality na začátku 90. let o nic vyšší roli než zbytek populace, který fakticky byl také propuštěn z vězení, kterým bylo celé tehdejší socialistické Československo.

Praktický příklad

V roce 1990 byla zavražděna exvězněm, propuštěným na amnestii, studentka pedagogické fakulty, tehdy již znovu Masarykovy univerzity v Brně. A hned se strhl pokřik, jak "Havlem propuštění vrazi vraždí".
Samotná kauza vypadala tak, že areál fakulty byl prakticky nezajištěný, otevřený do vnitrobloku, kde je i řada obytných domů, už proto, že do některých částí fakulty byl tehdy přístup pouze přes její dvorní trakt. Součástí těchto do dvora otevřených učebních prostor byla i tělocvična a k ní přilehlé sprchy a záchody. Ty byly navíc naprosto nezajištěné, takže studentky, zejména při otevřených oknech, představovaly lákavou podívanou pro lidi v protějších budovách (byť ti potřebovali nejspíš alespoň divadelní kukátko).
Pachatel si vyhlédl cíl i s ohledem na obvyklý pohyb osob v rámci týdenního režimu a vypravil se cíleně (přes ploty mezi zahrádkami se musí dostat kdokoli, kdo zvládl na vojně "opičí dráhu" v plné polní) tak, aby "odlovil" nějakou opožděnou studentku. To se mu, bohužel, podařilo a neskončilo to, opět bohužel, jen "pouhým" znásilněním, ale jejím zavražděním.
Hlavní problém s amnestií ovšem spočívá v tom, že pachatel v době amnestie měl jen pár týdnů do propuštění po řádném vypršení trestu, a v době, kdy onen hrůzný čin začal připravovat, by už stejně byl na svobodě i bez ní.

Důvody amnestie

Jako hlavní důvod se rýsuje skutečnost, že normalizační režim se, na rozdíl od komunistického teroru 50. let, snažil své odpůrce kriminalizovat do ranku běžné kriminality. Paragrafy, za které se věznilo a popravovalo za Gottwalda, sice zůstaly v platnosti, ale byly používány méně a pokud to jen trochu šlo, tak vůbec ne.
Bylo daleko jednodušší např. odsoudit šiřitele samizdatových textů z "porušování autorských práv", případně "krácení daní" a jiných podobných činů, na které "slyší" i demokratická justice (zejména pokud je procpána "užitečnými idioty" a komunistickými agenty, jak to bylo v západní Evropě té doby už téměř standardem), než je soudit za explicitně "protikomunistickou" činnost, která pořád ještě vyvolávala v západní veřejnosti sympatie.
Za "porušování autorských práv" byli zcela běžně odsuzováni ti z mé generace, co si pouštěli např. propašované nahrávky Karla Kryla, nebo si ty písničky zpívali u táboráku. Z tohoto důvodu se u této generace nedočkaly příliš velkých sympatií (post)komunistické organizace jako OSA, které v podstatě dělají to samé, co dělaly za Husáka, byť třeba pod formálně jinou hlavičkou.
Bylo tudíž prakticky nemožné "papírově" zjistit, kdo "sedí" za opravdu kriminální aktivitu, kdo za to, že se choval podle "přirozeně tržních" principů, a kdo za to, že byla "papírově" převedena jeho protirežimní činnost do ranku obecné kriminality.
A v rámci tehdejší komunistické policie a justice nebyl nikdo, kdo by mohl skutečně poctivě, bez komunistické zlovůle a svévole, "oddělit zrno od plev".
Z tohoto důvodu byla plošná amnestie v takovém rozsahu a takto koncipovaná velice rozumným aktem a já na ní neshledávám nic špatného, ani s tím prakticky jednogeneračním časovým odstupem.

Co bylo naopak špatně

Václav Havel velice dobře detekoval, že komunistická policie a justice jsou v podstatě nepoužitelné, z toho plyne i výše probíraná amnestie z ledna 1990. Špatně udělal jednoznačně to, že policii a justici cíleně nedemokratizoval. Je v podstatě jedno, zda se tak (ne)stalo na základě nějakých zákulisních dohod, nebo čistě v důsledku mylné představy, že vytvořením tržního a demokratického prostředí (s příslušnou legislativou) dojde k demokratizaci komunistické justice jako celku. To se projevilo jeho plošným potvrzení "na doživotí" komunistických soudců, včetně těch, kteří byli v předchozím období zaangažovaní do politických kauz. Potvrdil v podstatě i ty, kteří v těch politických kauzách způsobili smrt odsouzených (byť ne explicitně popravou).
Tím zadělal na problém s nímž se potýkáme dodnes, kdy politicky aktivističtí soudci se snaží stát "třetí komorou parlamentu" a pokud nějaký zákon nevyhovuje jejich komunisticko - totalitnímu smýšlení, tak jsou ochotni z něj udělat "právním výkladem" nebo "právním názorem" pravý opak oproti tomu, co je v něm psáno. Čest existujícím výjimkám, leč jsou v naprosté menšině. Vzhledem k tomu, že "osvědčení odborníci" zůstali i na právnických fakultách a vychovali již celou generaci právníků "k obrazu svému" (tedy k ideálu totalitní justice), přenáší se tento problém do dalších let, kdy už dávno měl být utnut, či alespoň "vyhnít".
Dle mého soudu mělo být potvrzeno jen minimum bývalých soudců, a to i za cenu toho, že řada soudů zůstane neobsazena, a stejná čistka se měla udělat i v souvislosti s výchovou nových právníků (i za cenu zaplacení zahraničních profesorů a docentů a tlumočníků k nim). Takováto investice by se už nyní velice významně vrátila, vzhledem k ekonomicky jednoznačně negativním dopadům některých "soudcovských projektů" v současné době (např. systematická a cílená kriminalizace zastupitelů).

Takže pokud v souvislosti s nedožitými osmdesátinami Václava Havla vzpomínáme i na věci, které se mu nepovedly, tak amnestie z ledna 1990 mezi ně rozhodně nepatří.