Jak je to s tím zbožím? 2

Zdarma

Pochopitelně, výrok první sudičky neznamená, že zdravotnictví je skutečně zdarma. Je placeno z tzv. zdravotního pojištění, které zčásti odvádíme z našeho hrubého příjmu, zčásti je za nás platí zaměstnavatel (a za některé kategorie obyvatel také stát).
To, že se nejedná o standardní komerční pojištění, sebou nese řadu naprosto jasných nevýhod. Tou hlavní je fakt, že prakticky nikdo není zainteresovaný na kvalitě práce, kterou odvedou zdravotnická zařízení.
Pojišťovny se celkem logicky zvrhly na totálně zbyrokratizované instituce, jejichž jedinou starostí je, aby požadavek na proplacení zdravotního úkonu byl uplacírován na správném formuláři a na něm ve správném chlívečku. Protože se tyto formuláře a konkrétní požadavky na vyplňování jednotlivých chlívečků na nich relativně často mění (někdy i vícekrát v jednom roce - máme velký počet pojišťoven, takže se na tomto poli mohou prostřídat) musejí si lékaři platit právníka (či právně - administrativní osobu), která má (mimo jiné) v popisu práce hlídání a dávání echa stylem "Byl změněn formulář X5 u pojišťovny Y7 a nyní se správně vyplňuje takto ..." Pochopitelně, tyto peníze se promítají do nákladů lékařů (tak, jako práce uklizečky nebo třeba odborníka na počítače).
Lékaři jsou zavaleni administrativou a jsou rádi, že vůbec žijí.
Pacienti do léčení nemají co mluvit a ti, co by remcali, jsou natlačeni do nějaké prakticky bezzubé "oficiální pacientské organizace", u níž je zaručeno, že celkově systému nijak neuškodí.
Právě to, že toky peněz jdou zcela mimo jakoukoli kontrolu pacienta, a že bylo už v 90. letech zabráněno tomu, aby si zdravotní pojišťovny mohly svými službami a jejich cenou konkurovat, vede k tomu, že pacient nemá sebemenší možnost kvalitu zdravotní péče o svou osobu nějak ovlivnit, přestože jsou to "formálně jeho" peníze, které celý tento cirkus platí. Leda by emigroval, nejlépe mimo EU.

Pro všechny

Socialistické zdravotnictví nikdy nebylo pro všechny, jak je psáno v jeho rodném listě. Spíše zde platí ono orwellovské "všichni jsou si rovni, ale někteří si jsou rovnější".
Konkrétní podobu to dostalo ve formě tzv. diferencované lékařské péče, která stanovila jiná pravidla léčby pro papalášoidní pacienty s nejrůznějšími politickými zásluhami a jiná pro obyčejný plebs. A to ponechám stranou specializovaná zdravotnická zařízení pro ty opravdové papaláše, kteří se mezi "obyčejný plebs" ani nedostali.
Když pravice po roce 1989 navrhla, že některé nadstandardy, případně zařazení do operačního programu bez pořadníku apod. by mohly být na bázi tržních mechanismů, tak se rozlehl těžký socialistický jekot. Pochopitelně, ony se ty tržní mechanismy uplatňovaly i v hlubokém socialismu, cestou naditých obáleček, "záhadným způsobem" se vylíhlých tomu či onomu primáři či jinému představiteli zdravotnictví v kapse. A tenhle zaběhaný džob chtěli "zlí modří ptáci" (rád je z mnoha důvodů nemám, ale tohle mezi ně nepatří) nabourat. A chtěli, aby to šlo legálně a veřejně přes pokladu a dokonce, ó hrůzo! se z těchto penízků v obálečkách měla platit daň a další odvody!
Pochopitelně, zadržet se to nedalo, jen dočasně zpomalit, takže dnes se za nadstandard běžně platí a už to přestává být "divné".
Navíc se, což je také jednoznačně pozitivní, objevila vrstva "zlých zbohatlíků", kteří se mohou vykálet na systém zdravotního "pojištění" (v reálu zdravotní daně) a zaplatit si keš zákrok na soukromé klinice, kde platí poněkud jiné podmínky (což souvisí i s následující kapitolou). A ukazuje se stále víc, že tento systém začíná být výhodný i pro střední vrstvy, protože ztráty dané "tradičním" trváním pracovní neschopnosti při různých chorobách jsou tak velké, že do značné míry pokryjí účet od těchto zařízení.

Na světové úrovni

Zde budu opět zlý: Léčba na úrovni světové špičky cosi stojí a stojí daleko více než světový či dokonce socialistický standard.
Socialistické zdravotnictví se s tímto faktem vyrovnávalo především tím, že řada léků i léčebných zákroků byla prostě nedostupná. Dostali se k nim jen speciální pacienti v rámci výše zmíněné "diferencované lékařské péče" v nemocnicích pro papaláše.
Lidé, pochopitelně, nejsou blbí, takže když se z Hlasu Ameriky dozvěděli, že Brežněv má americký pacemaker na srdci, tak šel hlas, ne tak úplně mimo ralitu, že ruský se stejnými funkcemi a výkonem by za sebou musel tahat na vozejčku.
V podstě po celou dobu socialismu byl uměle tlumen pokrok v medicíně. Jistě byla špičková pracoviště, jistě byly i obory, kde se uplatňovaly i špičkové technologie a léky, ale celek jednoznačně zaostával, mimo jiné proto, že by se špičková péče ze stávající zdravotní daně nedokázala zaplatit.
Nekvalitní manažment a zkušenosti s ním pak po roce 1989 vedly k tomu, že se skutečně nakoupilo v některých případech více přístrojů a postavilo více specializovaných zařízení (typu operačních sálů) než by bylo optimální. Řada těchto věcí by se dala řešit levněji jejich sdílením, ke kterému postupn dochází.
Problém ovšem byl v tom socialistickém sdílení a hlavně v problematické odpovědnosti. Pokud budu konkrétní ze svého oboru:
Je jistě krásné, když existuje centralizovaná přípravna bakteriologických (a jiných) půd, která je vaří pro klinickou mikrobiologii, kožní (s jeho speciálními půdami na dermatofyta), hygienickou stanici (které ovšem později laboratorní provozy pustily a nechaly zprovatizovat), případně další instituce.
Kdo ovšem zažil půdy zmršené, nebo dokonce (po záměně) vylité do nesterilního skla (no dobrá, tohle řeší jednorázové misky, ale ty tehdy nebyly), tak si bude půdy vařit a vylívat raději sám, byť by měl třeba místo autoklávu používat Papinův hrnec z kuchyňského zboží.
A v případě sdílených operačních sálů jde, pochopitelně, o různé průšvihy přímo na pacientech, kdy někdo něco měl vysterilizovat a neudělal to, nebo to udělal špatně.
Ano, dnes se tyto věci skutečně sdílejí, ale museli jsme překonat období, kdy to sdílení obsahovalo nejrůznější systémové problémy, které se musely vychytat, a ne každý byl ochoten je vychytávat s riziky, které by šly na jeho triko.
Navíc se upravila i legislativa, takže jsem již viděl klinickou mikrobiologickou laboratoř bez varny, která kupuje hotové nalité Petriho misky s půdami. Vydělala na tom, že nemusí řešit akreditaci vlastní varny (a platit její prostory tak velké, aby se vůbec akreditovat dala) a pro svůj provoz potom akredituje jen práci s těmito nalitými miskami, protože ty akreditaci mají od svého výrobce. Což vyjde i neskutečně levněji, když započteme cenu "papírové vojny" vztahující se k akreditacím.
Pro akademické pracoviště by něco takového bylo v zásadě nevhodné (byť některé superspeciální půdy, potřebné jen v malém množství, kupujeme také). Výhodou akademického pracoviště ovšem je "neakreditovatelnost", protože laboratoře, kam mají přístup studenti, jsou automaticky ex lege neakreditovatelné.
Takže ona vyšší úrověň (nebudu raději používat termín "světová", protože je dost nejasný a i postupy a léky, oficiálně prohlašované za "světovou špičku", jí ve skutečnosti být nemusejí) se dostavila až v souvislosti s odumíráním socialismu a jeho alespoň částečném nahrazování tržními principy.
Světově dokáží fungovat i ony výše zmíněné soukromé kliniky (v podstatě stojící mimo systém zbytkového zdravotnického socialismu), které zvládají některé zákroky laparoskopicky, tedy s minimální zátěží pro pacienta a tomu je odměnou velmi rychlé obnovení práceschopnosti a návratu do zaměstnání (a to manažerské typy mohou pracovat z lůžka již pár hodin po zákroku a mají na to zajištěnou příslušné technické zázemí).

Z tohoto pohledu je uvedené heslo oranžových zcela zavádějící a odtržené od reality.