Podporuji #black protest Poláků

Současná polská vláda křesťanských extrémistů vyhlásila ještě další zpřísnění restrikce potratů, která je již tak v Polsku jedna z nejpřísnějších v Evropě a je srovnatelná leda s islámistány nebo banánovými republikami v Jižní Americe.

Historické souvislosti

Pochopitelně, nic není tak zcela jednoduché, jak se může jevit na první pohled. V květnu 1945 také nezačalo drsné zacházení s Němci "z ničeho nic" a bez jakékoli příčiny, jak se nám snaží namluvit z nacistických fondů (maskovaných jako různé "proevropské" a "kohezní" apod.) placení agitátoři.
Současný stav, kdy bigotností prolezlá strana PiS dostala velmi výraznou parlamentní většinu, byl zcela jednoznačně zaviněn proevropskými "liberály", kteří během svojí vlády v zemi dokázali nakrknout prakticky celou společnost. A ještě zadělali na ústavní krizi, když těsně před svým nuceným odchodem a v rozporu s ústavou najmenovali nové soudce do tamního Nejvyššího soudu. Což nadále vyvolalo další silnou podporu opozice, která se i proto stala s přehledem vládnoucí stranou.

Křesťanství v Polsku

Křesťanství římskokatolického střihu má v Polsku daleko větší a pozitivnější tradice než u nás, protože na Polsko útočili ze severu a západu protestantští Švédové a Němci (Prusové), z východu pravoslavní Rusové a z jihu, alepoň dočasně, husitští Češi (a na jihovýchodě muslimové). Z toho důvodu se Poláci jako národ spojili s římským katolictvím v daleko větší míře než my, kteří jsme (a to i část římských katolíků), chápali tuto církev jako v podstatě našemu národu nepřátelskou sílu.
Křesťanské skupiny se staly v Polsku také významnou složkou protikomunistického odboje, zatímco např. u nás klerikálové, včetně římskokatolických, s komunisty (ale také i předtím s nacisty) prakticky bezvýhradně spolupracovali. "Podzemní církev", která fungovala jako součást protikomunistického odboje, oficiální církevní kruhy dodnes neuznaly.
Když jsem to na jednom diskusním fóru vyčetl jakémusi katolíkovi, tak mi odpověděl, že je mi, jako nekřesťanovi, po tom prd. V tom měl jistě pravdu, ale jde o to, že je tento stav vizitkou morálního selhání této ideologie a jejích provozovatelů, a po tom už i ateistům "prd" není, protože musejí počítat ve svých praktických i politických aktivitách s tím, že křesťané jsou v podstatě amorální lidská skupina a předem být na to nachystáni a připraveni.

Křesťanství a potraty

Totalitní náboženství a ideologie silně restringují potraty. Není to jen záležitost euroamerické civilizace. Podobně si počínaly i totalitní státy v předkolumbovské Americe a i ony to měly spojeno s pronásledováním homosexuality.
Zdá se, že totalitní vůdcové (což se týká i Mojžíše) mají tendenci k fixní idei, že pronásledováním těchto jevů dostanou z populace více "kanonenfutreru", použitelného pro jejich zločinné aktivity. Po totalitním judaismu toto zdědilo i křesťanství, které tuto restikci zsvádělo i v Evropě, přestože v evropské civilizaci před její degradací křesťanstvím takto silná restrikce potratů nebyla.
Je rovněž zajímavé, že v původní podobě se restrikce potratů týkala jen silně vývojově pokročilých plodů, jaké se běžně nelikvidují potratem ani v současné době. U mladších se předpokládalo, že ještě "nemají duši". Jistě to vyvolává zajímavou otázku, kudyže tu dušičku Pánbu do plodu strká, a zda by tedy neměl být spíš patronem gynekologů (pokud ne třeba milovníků).
Ke křesťanské restrikci potratů na "zárodek v jakémkkoli stádiu vývoje" došlo až v průběhu 19. století a do své současné podoby, podle níž je "oplozené vajíčko plnohodnotný člověk" byla dogmata o nitroděložním vývoji dovedena až v průběhu minulého století (a spíš až v jeho druhé polovině).
Do značné míry to časově souvisí s rozvojem časné detekce těhotenství a pokroky v oblasti klinické embryologie (test tube baby a další metody asistované reprodukce, jejichž výsledky část křesťanských kněží prohlašuje za "děti ďábla").
Zdá se, že hlavním cílem křesťanství je buzerovat populaci. Jeho ideologie i náboženská dogmata se takto pojatému poslání této víry pružně přizpůsobují.

Potraty a společnost

Problém potratů spočívá v několika oblastech:

• společností zavržené dítě - to je opět doména křesťanství, které se nacpalo lidem do postelí a sledovalo "manželskost" narozených dětí. Toto více-méně ve společnostech, které se dokázaly s neblahým dědictvím křesťanství vypořádat, odpadá
• rodiči zavržené dítě - tento problém je obecný (dítě se narodilo z nejrůznějších důvodů "nevhod"). Hlavním problémem je, že tyto děti mají tendenci k častějšími antisociálnímu chování, což už není soukromá záležitost rodičů, ale promítá se to do celé společnosti
• dítě postižené - zde se jedná o ryze obecný problém, který má značné sociální a zdravotní dopady. V situaci, kdy náklady do těchto oblastí jdou z celospolečenských prostředků, je společnost sama silně motivována, aby se děti s prognózou zdravotního postižení prostě nerodily. Je to ošklivé, leč pragmatické. Navíc velice často dochází k tomu, že postižené dítě zaměstná na plný úvazek oba rodiče a ti pak nemají možnost mít dítě zdravé
• dítě vzešlé z kriminální činnosti - tohle je zpravidla směska předchozích dvou bodů, jednak se to týká dětí, které "vznikly" jako následek znásilnění, jednak těch, které jsou důsledkem pohlavního zneužití nezletilých (případně mentálně nekompetentních), nebo jsou důsledkem incestu. S incesty mezi sourozenci mají zpravidla problémy zase křesťané, protože zavrhují sexuální výchovu, která je účinnou prevencí těchto rodinných havárií. V některých státech se naopak vážně uvažuje o tom, že by se legalizoval konsensuální incestní vztah mezi dospělými sourozenci (např. s vazbou na vyšetření genetického rizika u konkrétního páru)

K těm sourozeneckým vztahům

Zatímco v případě genetického vztahu potomek rodič je z principu dáno, že potomek má půl genetické výbavy od jednoho rodiče a půl od druhého, v případě sourozenců, kde se uvádí v učebnicích také polovina sdílené genetické informace, tomu tak není.
Vkládání jednoho člena z dvojice chromozomů do pohlavní buňky (tedy z "půl sady po babičce a půl sady po dědečkovi") je ryze náhodná záležitost a ona "polovina společných genů" pro sourozence platí jen pro statistiky velkých čísel. V reálu mohou mít sourozenci různého pohlaví všechny chromozomy (až na jeden z X chromozom u dívky, který je nahrazen Y chromozomem u chlapce) stejné, ale stejně tak mohou mít i všechny chromozomy zcela odlišné.
Je, pochopitelně, jasné, že jak z binárního tak z Gaussova rozdělení (počet lidských chromozomů je blízký počtu, kde se z binárního rozdělení dá přejít na o něco jednodušeji počítatelné rozdělení Gaussovo i u binárním rozložením vzniklých souborů dat) plyne, že nejvíce sourozeneckých dvojic bude mít zhruba polovinu dědičné informace společnou a jak směrem k vyššímu tak i nižšímu počtu společných chromozomů bude pravděpodobnost výskytu takovéto dvojice klesat. Pro zjednodušení představy nerespektuji různost velikosti chromozomů, kdy sdílení velkého chromozomu se promítá do sdílené genetické informace více páry basí DNA než při sdílení nekolika chromozomů malých.
Zde ještě navíc zasahuje "matička příroda", která zajišťuje prostřednictvím pachových žláz, že geneticky podobní jedinci jsou si vzájemně málo sexuálně přitažliví.
Takže konsensuální incest vzniklý bez sociálního tlaku, bude s vysokou pravděpodobností spojen s nízkou mírou genetické příbuznosti sourozenců.
Sociální tlak na příbuzenské sňatky existuje např. u islámu. Jsou známy také zvyklosti některých starověkých panovnických dynastií, kde se brali sourozenci mezi sebou, i v řadě generací po sobě. Týkalo se to starověkého Egypta, ale převzali to z jeho kultury i helénističtí dobyvatelé (takže i známá Kleopatra byla výsledkem incestů ve více generacích po sobě), ale je to známo i z některých předkolumbovských států v Americe. Incestními, byť církevními dispensi posvěcenými, svazky prosluli zejména Habsburkové, u nichž to vyvolalo vymření španělské větve na celkovou tělesnou i duševní degeneraci a rakouská větev nebyla s to dodat na trůn (i náš) od časů Marie Terezie jediného mentálně kompetentního panovníka.

Zpět k té společnosti

V naprosté většině civilizovaných společností je nepřípustný zákaz potratu zárodků, vzešlých z kriminální činnosti, ať už se jedná o pohlavní zneužití nebo znásilnění.
Je mi jasné, že katoličtí celibátníci, kteří se jinou cestou k dětem nedostanou (než zneužitím nebo znásilněním některé důveřivé "ovečky"), s tím mohou mít tak trochu problém.
V naprosté většině civilizovaných zemí je rovněž víceméně shoda na nežádnoucnosti narození silně postiženého jedince (diskuse se vedou maximálně na úrovni, jak velké postižení to musí být a s jakou pravděpodobností musí být detekováno).
Naprostá většina útoků na provádění potratů je vydávána křesťanskými "pro life" organizacemi za boj proti potratům, prováděným v souvislosti s dle z pohledu náboženství zavrženíhodných aktivit, od mimomanželského styku až po "pracovní úrazy" sexuálních pracovnic. V reálu je ovšem těchto případů relativně málo a neustále jejich počet i procento klesá, protože narůstá dostupnost i zvládnutelnost antikoncepce.
Stejně tak klesá počet potratů motivovaných sociální situací ve smyslu "máme šest dětí a sedmé bychom prostě už neuživili".
Právě pro strmý pokles výskytu umělých potratů je naprosto nesmyslné v této oblasti nějaké restrikce zavádět, protože lze leda docílit toho, že se uvedený pokles (nějakým paradoxním efektem) leda zpomalí nebo zastaví.

Polská klerikální strana PiS je na dobré cestě k tomu, aby zcela promarnila šance, které jí poskytli liberálové tím, že se totálně zdiskreditovali.
Další věc, která ze současné polské krize plyne, je ukázka obecné potřebnosti "antisystémových" stran na politické scéně, které by zablokovaly sociální kyvadlo mezi extrémními liberály a extrémními bigoty (nebo jinak nastavenými extrémy) v nějaké rozumné a pro většinu společnosti přijatelné poloze. A právě z důvodů této možnosti se "zavedené" strany něčeho podobného bojí jak čert kříže.