Humanitární ohledy

V souvislosti s dobýváním Aleppa a dalších lokalit, kde obyvatelstvo masově podporuje islámisty z chalifátu, "lidumilové" ječí nad blokováním "humanitární pomoci".

Válka je svinstvo

Válka je totální zlo s totálním utrpením jak vojáků, tak i civilní populace.
Pochopitelně, je to "pokračování politiky jinými prostředky", nicméně se požaduje vůle po těch "jiných prostředcích" sáhnout.
Můžeme si zcela jistě vážit alespoň některých z těch, kdo se snaží snížit utrpení za těchto okolností, třeba zakladatelů Červeného kříže. Nicméně problém spočívá v tom, že snižování negativního dopadu války může mít jako důsledek "snížení prahu" pro rozhodnutí o tom, že politická rozepře přejde do formy válečného konfliktu, nebo že konflikt latentní (jako byla studená válka) přejde do konfliktu "horkého".
Velmi názorně toto popisuje jeden z klasických příběhů ze Star Treku, v němž Enterprise narazila na planety, vedoucí "válku" pomocí počítače, kdy úspěšný počítačem nasimulovaný útok vede k eliminaci "zasažené" populace ve speciálních anihilačních komorách, bez bolesti, krve, materiální devastace a kulturních ztrát. Enterprise nakonec bojový simulátor zničí a před znesvářené strany postaví pouze dvě alternativní možnosti: Buď ve válce pokračovat reálnými jadernými zbraněmi se všemi důsledky na obyvatele, ekosystém, hospodářství atd., nebo uzavřít mír. Načež se ukázalo, že ke špinavé a krvavé reálné jaderné válce neexistuje dostatečná politická vůle a ani podpora ze strany občanů.
Trochu podobný efekt je vidět u některých konfliktů v rozvojových zemích, kde člověk vyslověně cítí spekulaci typu: "Teď si to tady všechno rozmlátíme, zničíme, vypálíme, naděláme spousty raněných. Však přijdou blbečkové z Evropy s humanitární pomocí a vše nám tady vyspraví a dobudují, raněné a nemocné uzdraví a my si pak budeme moci dát další kolo".

Jaká pomoc je humanitární?

Tohle je další zásadní otázka.
Přiznávám se, že si opravdu nedovedu představit, jak rozlišit obvaz určený pro zraněnou civilní osobu od obvazu, použitého ke znovuzprovoznění bojovníka či vojáka. Dokonce si ani nedovedu představit odlišení obvazu s nějakým dalším promilitárním využitím (v praxi jsem viděl vytyčení trasy přes minové pole (cvičné, pochopitelně) pomocí prošlých obvazů, obvazy by se daly použít i např. jako materiál na výrobu střelné bavlny apod.).
To samé se týká potravin. Zejména konzervy, jsou zcela běžnou součástí stravních dávek pro vojsko v poli a opět si nedokážu představit rozlišení konzervy "jen pro civily" a "jen pro vojáky". Řekněme si to upřímně, na různém využití té samé substance byla založena i kauza "lehké topné oleje", kdy topivo, nezatížené vysokou daní, bylo účetně i jinak měněno na podstatně dražší (o vysokou daň a další poplatky) motorovou naftu (identického složení).
Léky jsou opět to samé, snad až na nějaké pediatrické speciality.
Další věcí je, že některé léky se dají použít jako surovina na výrobu drog (což se může promítnout do ekonomické situace té strany konfliktu, která to udělá), případně i výbušnin (např. na samém konci druhé světové války vyráběli Němci miny, plněné jododusíkem z jodové tinktury; bouchaly opravdu pěkně, i po jejím skončení).
Jako "humanitární" rozhodně nevidím ani dopravu potravin do obležené hladovějící pevnosti, dobývané právě vyhladověním. Odjakživa toto byl válečný akt, který dodavatele potravin jednoznačně stavěl na jednu ze stran konfliktu, utrpení ubohých civilistů v podstatě věci žádnou roli nehraje.

Odlišení "civilistů"

Už jsem to zde zmínil před nějakou dobou, ale v této souvislosti to raději explicitně zopakuji:
Moderní válka v podstatě znemožňuje oddělení civilní a vojenské složky státní populace během konfliktu. Už "zadělávání na konflikt" je do značné míry založeno na ekonomických faktorech, do nichž se promítá i civilní populace. Toto je faktor, pozorovatelný nejméně od středověku (pomineme-li řadu starověkých konfliktů). Epidemie "černé smrti", která za vlády Karla Čtvrtého protáhla Evropou (první vlna České království minula) byly jedním z faktorů, které vedly k ukončení křižáckých válek - v Evropě ubylo obyvatel a ekonomika šla dolů. Na rozdíl od multikulturalistických blábolů je skutečnost taková, že křížové výpravy byly extrémně náročné na ekonomiku a extrémně ztrátové. Jen v situaci zbohatnutí a zalidnění v době středověkého klimatického optima si Evropa mohla něco takového dovolit (a stejně na to technologicky a logisticky neměla). Takže ozvěnu nastalé situace můžeme vidět v postavě "krále Cyperského", žadonícího u dvora Karla IV. o poskytnutí pomoci na obranu proti islámským útočníkům.
Za druhé světové války už byla situace taková, že byly cíleně bombardovány čtvrti s obyvatelstvem, zaměstnaným ve zbrojovkách, a v případě útoku na Peenemünde, kde byla vyvíjena raketa, později známá jako V2, měly ubikace techniků vyšší prioritu než technická zařízení a sklady. Je to logické, pokud není stát v posledním tažení (asi jako Německo od přelomu let 1944 a 45), má pro něj vyšší hodnotu specializovaný odborník na výrobu (nebo dokonce vývoj) moderních zbraní než jednotlivý voják a logistické náklady na řešení jeho ztráty jsou i vyšší než v případě ztráty vojáka.
Uvedený stav je výsledkem technického vývoje. Ve středověku (před husity) byl voják vysoce specializovaný odborník, který se prakticky celý život udržoval ve formě, a proto byl jen minimálně použitelný pro běžné ekonomické aktivity. Tím nemám na mysli pouze rytře, coby vrstvu urozených a elitních profesionálů, ale i běžné "kmány", bojující mečem nebo lukem nebo něčím podobným.
Husité do toho vnesli změnu, spočívající v tom, že v podstatě každý venkovan mohl účinně bojovat, protože mlácení cepem do nepřátelských hlav nebylo nic v principu odlišného než mlácení cepem do snopů, které měli venkované "v rukou". To samé se týká narovnaných kos a využití dalšího zemědělského nářadí k boji.
Později se objevilo nasazení zbraní na střelný prach. Opět je třeba uvést, že tyto zbraně, až po vznik a masívní nasazení opakovaček ve válce Severu proti Jihu nebyly účinnější než luky. Měly menší nebo maximálně stejný dostřel, jejich kadence za lukem těžce zaostávala. Kvalitní lukostřelec dokázal vytřelit šest dalších šípů, než první dosáhl cíle, a přitom každý z nich individuálně zamířit na konkrétní cíl. Tuto kadenci lukostřelby překonaly až první kulomety na konci 19. století, první masívní nasazení bylo v bitvě u Omdurmánu v roce 1898, kdy jejich použitím britské expediční vojsko deklasovalo islámistické povstalce, vedené nástupcem Mahdího Abdulláhem (ten z této bitvy úspěšně utekl, ale byl zlikvidován za rok a několik měsíců u Kordofánu i se zbytky mahdistického vojska).
Obrovskou výhodou už primitivní muškety však byla skutečnost, že se dala vrazit do rukou "mírně vycvičené opici", sebrané rovnou z hnojiště i s vidlemi, a během několika dnů ji naučit střelit rovnou před sebe na nepřítele. Tak, aby ve vzdálenosti, na kterou se mv té době střílelo, letela kulka cca 1,5 m vysoko. Ve skutečnosti hlavní část (i časová investice) výcviku spočívala v tom tyto rekruty donutit se bát více vlastních důstojníků a poddůstojníků než smrti (a tedy i palby nepřítele). Vyhrávalo to vojsko, jehož vojáci si udrželi kázeň delší dobu (pokud je tedy nevedl nějaký taktický antitalent na zbytečnou smrt). Určité "osvěžení" znamenala vysoce motivovaná revoluční vojska (typicky revoluční a pak Napoleonova Francie), nicméně prvky bezduchého (a v podmínkách tehdejšího stavu zbrojní technologie kontraproduktivního) drilu se udržovaly ještě za zmíněné americké občanské války a byly jedním z faktorů krvavosti jejích bitev.
A když jsme u té Ameriky - indiáni nepodlehli kolonistům proto, že by jejich luky na evropské zbraně nestačily, ale proto, že šíp byl výrazně dražší než kulka (z hlediska sociálních nákladů na jeho výrobu) a indiánů, žijících z lovu, bylo podstatně méně než evropanů. Ještě u Little Big Hornu indiáni dokázali zmasakrovat Custerovu Sedmou kavalerii, přestože již byla vyzbrojena winchestrovkami a colty.
Islám toto ještě akcentuje dětskými sebevražednými atentátníky, kdy jejich jedinou potřebnou kvalifikací je dostat se nenápadně do blízkosti cíle. Opět nejde, už z principu věci, o někoho nenahraditelného, na rozdíl od kvalifikovaného dělníka či řemeslníka. A opět nelze (zejména v průběhu shazování bomby), odlišit dítě připravované na takovouto kariéru od jiného.
Z výše uvedeného plyne, že voják, vyzbrojený moderní zbraní, nepotřebuje nejaké superspeciální a celoživotní vzdělání. Pomíjím vojenské specialisty a příslušníky elitních jednotek, kteří ovšem sami zpravidla války nevyhrávají, o tom viz např. "Mýtus elitního bojovníka" od F. Novotného (první, druhý a třetí díl).
Naopak specialista na nějaký vysoce sofistifikovaný úkon, bez nějž se nedá vyrobit klíčová komponenta k té či oné zbrani, takovýmto nenahraditelným (nebo alespoň obtížně nahraditelným) specialistou je, bez ohledu na to, že je formálně v civilu.
Konec konců, i v souvislosti s velmi nedávným použitím yperitu chalifátníky, se uvažuje především o cílení likvidaci jeho specialistů, schopných ten yperit vyrobit (a zcela jistě formálně civilů). Podobně se jedná i v souvislosti s omezením šíření jaderných zbraní (a zejména do rizikových států), kdy opět příslušní specialisté jsou terč nejvyšší priority. A někdy i jejich rodinní příslušníci, coby faktor snižování zájmu dalších odborníků se takto nechat pronajmout.

Abych to uzavřel

• válka se nestane "lepší" dodržováním jakýchsi abstraktních pravidel, odpovídajících situaci, která v reálu nikdy neexistovala
• navíc je krajně sporné, zda méně odpudivá a méně hrozná válka je žádoucí "z vyššího principu mravního"
• odlišení civilního a vojenského sektoru (od materiálů po osoby) v reálu není možné

Z tohoto důvodu se nářky "pachatelů dobra" naprosto jednoznačně míjejí s realitou, a tudíž jsou masově pragmaticky ignorovány.