Křesťany ukradené Vánoce

Pokud by byl do současné doby přenesen nějaký křesťanský kněz z počátku devatenáctého století, byl by totálně šokován nekřesťanským, kacířským až pohanským rázem současných Vánoc. Kdyby se totéž stalo některému ze "svatých otců", kteří slouží v křesťanské teologii za zásadní zdroje, byl by takovýto odsudek ještě horší.

Vánoce jsou svátek jednoznačně pohanský.

Naši dávní předkové, jak je doloženo astronomicky orientovanými objekty, těmi, které se křesťansky orientovaným "vědcům" nepodařilo zničit nebo zatlouct (aby podpořili tézi, že před příchodem křesťanství tu bylo samé temno), sledovali význačná místa na zdánlivé dráze slunce po obloze. Především sledovali oba slunovraty, buď jako bod nejzazšího východu nebo nejzazšího západu slunce. Sledovali patrně také body, umožňující odhadnout období rovnodennosti. Stéla v Makotřesech patrně umožňovala sledovat i výšku polední kulminace Slunce. Respektive ji umožňovala sledovat zcela jistě, jako kterýkoli jiný objekt podobného tvaru a výšky, pouze nebyly nalezeny, pokud nebyly záměrně zničeny, značky okolo jejího úpatí, které by to s jistotou doložily.
Můžeme se jistě ptát, proč ta redundance: Východy a západy slunce a snad i jeho kulminace o poledni podle místního poledníkového času. Bylo to proto, že starověcí astronomové byli odkázáni na sledování při bezmračné obloze, a sledování východu, západu i kulminace o polednách snižovalo riziko, že bude v kritickou chvíli zamračeno a "kalendář nebude fungovat". Mělo to jistě význam hlavně pro zimní slunovrat, protože okolo něj bývá vcelku obvykle hnusné počasí a zatažená obloha.
Je dobré si také povšimnout, že Vánoce slavíme až po samotném slunovratu, který bývá cca tři dny před Štědrým dnem. Je to proto, že bylo potřeba nějaké tři až čtyři dny na to, aby se astronomové přesvědčili, že se slunce skutečně vrací na sever, a tedy začíná vycházet a zapadat o něco severněji než ve slunovratovém bodě. To také odpovídá nepřesnosti "vokometrického" pozorování nějakého význačného bodu na obzoru (třeba skála, vrchol kopce, zářez údolí, průsmyku apod.), nebo umělé "mušky" tvořené nějakým dolmenem, z místa, definovaného nějakým kamenem nebo jinou značkou.
Absence většího počtu menhirů na našem území (přes snahu křesťanů se jich pár nesporných a ještě větší počet zuřivě křesťanskými "vědci" popíraných našlo) může být dána i tím, že naše krajina je vesměs daleko členitější a minimálně na vzdáleném obzoru má dostatek vrcholků větších kopců a podobných krajinných útvarů, k nimž stačí nadefinovat pozorovací místo a můžeme mít definované slunovratové přímky bez tahání se s mnohatunovými balvany.

Slavnosti slunovratu

Zimní slunovrat byl pro naše předky předzvěstí (protože astronomická zima teprve nastávala a období největších mrazů také), že se slunce začíná vracet k severu a tedy přinese další období teplého počasí, kdy bude možné sít a sklízet (nicméně slunovrat byl v našich podklebných podmínkách zajímavý i pro lovecké společnosti). To, že se slavil slunovrat, tedy jev předcházející kulminaci chladného období, coby svátek návratu období teplého, dokazuje vcelku jednoznačně. že naši předkové nebyli, v rozporu s tvrzením křesťanských "vědců", primitivové, žijící ze dne na den.
Pro společnosti žijící jižněji, což se týká i vlasti autorů starozákonních textů byl zimní slunovrat poměrně méně zajímavý, protože v tamním podnebí bylo zimní počasí spíše příjemně chladivé a zemědělsky pozitivně deštivé než vražedně mrazivé. Přesto i tam se zimní slunovrat slavil a judaističtí kněží museli vymyslet / zfalšovat zázrak "světel hořících podstatně déle, než na kolik stačila zásoba oleje" (skoro každý chrám má tajné chodby  průchody a holt se buď použil nesvěcený olej, nebo v tajné části chrámu objevili zásoby, které Bybylóňané nenašli) a vyrobit chanuku.
Na Vánocích není nic křesťanského. Narození Krista slavili prvotní křesťané jindy, na pomezí léta a podzimu (kam by také schopný administrátor zcela jistě načasoval sčítání lidu: do období, kdy je už konec většiny polních prací a současně jsou ještě schůdné cesty před pozdějšími plískanicemi).
Samotný kult božského dítěte je v křesťanství zcela cizorodý, stejně jako kult božské matky. Obojí slavili pohané vyznávající vícero různých kultů, v nichž toto mělo nějaký smysl. Křesťanství samotné si s Ježíšem (a zejména raným) moc nevědělo rady. To dokazuje i fakt, že z původních více než dvaceti evangelií, doložených dobovými citacemi, byly kanonizovány jen čtyři a několik málo dalších bylo tolerováno jako nekanonická. Zbytek byl zlikvidován, proto také způsobil obrovský poprask nález zlomku evangelijního textu, v němž se explicitně hovoří o Kristově manželce (přestože by neženatý muž Kristova věku v izraelské společnosti té doby budil minimálně podezření z provozování "sodomského hříchu"). Evangelisté se o Ježíšově dětství, vyjma pár příhod více-méně anekdotického charakteru, moc nerozepisují a zcela zjevně "vaří z vody". Prostě mezi v podstatě pohanským božským dítětem, jezulátkem, a obětovaným judaistickým Mesiášem je propast a zlom. Což prozrazuje, že došlo ke spojení vzájemně nesouvisejících a nekompatibilních tradic.
Paradoxem je, že detaily našich betlémů a je doprovázejících textů a hudebních děl (včetně České mše vánoční od J.J. Ryby) vesměs pocházejí z nekanonizovaného evangelia sv. Petra.
Vánoční zvyky, které nyní slavíme, mají zcela jednoznačně pohanský původ. Masově se projevily poté, co křesťanské církve ztratily moc je pronásledovat a jejich provádění trestat.
Vánoční stromeček, který se objevil až ve druhé polovině 19. století (oficiálně, do té doby byly patrně v odlehlých oblastech zdobeny stromky !na černo"), je odrazem stromů, nacházejících se v posvátných hájích a zdobených při slavnostních příležitostech obětinami - zhruba tím, co používáme i my, tj. ozdobami a drobnými kousky jídla. Tento zvyk je společný pro slovanské i germánské národy. Z toho lze usuzovat, že pochází ještě z dob, než se Slované a Germáni od sebe oddělili. Proto také tento zvyk, obnovený v Německu protáhl Evropou jako požár a už po několika letech byl vidět prakticky po celém evropském území. Církve musely kapitulovat (alespoň některé) a dnes je možné vidět v kostelích alespoň některých z nich celé "posvátné háje" zdobených stromků. Ještě někdy na začátku 18. století by se místně příslušný inkvizitor začal shánět po slevách na dřevo.
Dávání dárků reflektuje pohanské Saturnálie, byť se asi slavily i u dalších národů (hlavně kam došla římská vojska), a věštění z jablek, litého olova či vosku je rovněž pohanský, nikoli křesťanský zvyk.
Protě to, co slavíme o Vánocích, nemá naprosto nic společného s původním křesťanstvím a většina toho ani s křesťanstvím, které zde existovalo ještě někdy v době osvícenské. Většina prvků našich Vánoc má pohanský původ a existují jen proto, že je křesťanství nezvládlo vymýtit.

Vánoce, a zejména v současné podobě, tedy slavíme nikoli DÍKY, ale NAVZDORY křesťanství, jako pseudokřesanský, ale svou podstatou i mnoha detaily veskrze pohanský svátek.