sobota 10. prosince 2016

Nastává "doba postpravdivá"?

Levičácké a ultralevičácké informační zdroje kvílejí, že nastala "doba postpravdivá", a že lidé berou za pravdu "lži", tj. informace, šířené jejich ideovými odpůrci.

"Postpravda"

Za postpravdu si mohou levičáci a s nimi spřízněné politické skupiny zcela jednoznačně sami.
Byli to oni, kdo začal produkovat a cpát do sdělovacích prostředků nejrůznější polopravdy až vyslovené lži, prostě přizpůsobovali realitu své hovadské ideologii. To jim poskytovalo krátkodobou výhodu. Vzpomeňme si jen na záplavu nehorázných lží, která provázela "informační" (ve skutečnosti lživou agitační) kampaň, spojenou se vstupem do EU. Mě osobně tehdy stačilo "svědectví Ira", který ne příliš dobrou angličtinou sděloval, "že jejich krásná řeč se v EU nijak nerozplynula" (nebo něco v tom smyslu), ale na rozdíl od jiných "zástupců národů EU" onou krásnou řečí, tedy irským dialektem gaelštiny, nemluvil.
Pochopitelně, takových lží byla v té agitační záplavě spousta. Některé z nich člověk vychytal (pokud se týkaly jeho odbornosti nebo alespoň koníčků), jiné dost dobře nemohl. Nicméně jsem se např. nesetkal se žádným odborníkem, který by jednoznačně prohlašoval, že "harmonizace s EU" byly pro jeho obor přínosem. Maximálně neuškodila, nebo ne moc, v řadě případů (což se týká i zdravotní prevence a výživy, kde jakési odborné kompetence mám) zcela jednoznačně znamenala regres, někdy i o celá desetiletí (tedy pod úroveň toho, co tu bylo za normalizace).
Referendum prošlo, a tak se lhalo dál. O tom, támhletom i o onom. A lidé začali větřit zradu. "Východní barbaři, degenerovaní komunismem" identifikovali smrad agitačních lží dříve a intenzívněji, protože se nelišil příliš od zápachu komunistické žumpy, která je obklopovala v letech minulých, a o níž se naivně domnívali, že se z ní vyhrabali. To se týká, pochopitelně i "osis" v Německu, kteří také začali zjišťovat, že si sjednocením s "wesis" zase tolik nepomohli, jak se v době po pádu Berlínské zdi domnívali. Nakonec se ustálil konsensus, že současným "proevropským" informačním zdrojům je vhodné věřit asi ve stejné míře, jako těm komunistickým, u nás třeba Rudému Právu.
Celé to ovšem "drželi" obyvatelé západních států EU, kteří neprošli autentickou zkušeností s totalitním režimem (je třeba si uvědomit, že režim za nacistické okupace byl, na rozdíl od komunistického režimu, otevřeně nepřátelský), a tak se dali podstatně déle oblbovat profesionálními probruselskými lháři. Osobně jsem přesvědčen, že kdyby naše populace měla v roce 1948 už za sebou několik desítek let autentické zkušenosti s komunistickým režimem, tak by Gottwaldův puč buď zcela neuspěl, nebo by Gottwald musel přijet na ten Staromák v sovětském tanku, asi jako Husák na začátku normalizace. Jinými slovy, byli jsme stejně blbí jako obyvatelé západních zemí EU ještě před pár lety, ale prošli jsme velmi intenzívním politickým školením, které z nás tu blbost vymlátilo.

Co se nyní změnilo

Je opravdu otázkou, zda bylo rozhodující loňské silvestrovské hromadné znásilňování, nebo některé z teroristických útoků, páchaných "uprchlíky", protežovanými bruselisty a dalšími ultralevičáky. Důležité je, že podstatnou věcí byla reakce státu (jak státních orgánů tak informační mašinérie) na tyto události, která jasně ukázala i retardovaným obyvatelům západních zemí EU (včetně bývalé BRD), jak se to má s kvalitou informací od oficiálních médií. Pojem "retardovaní" používám proto, že oni skutečně svou zkušeností s totalitou a totalitním lhaním cestou oficiálních informačních médií za námi zaostávají o cca půl století. To, co našim lidem bylo jasné už někdy ve druhé polovině 50. let minulého století (a co vedlo už před tím ke vzpourám v Maďarsku a NDR, později k pokusu o reformu socialismu u nás a ještě později k událostem v Polsku), jim "docvakává" teprve nyní.
Takže nyní byli naši profesionální lháři (protože slušní novináři a reportéři už dávno oficiální sdělovací prostředky buď opustili, nebo z nich byli různými cestami vyštípáni) postaveni před situaci, že jsou široce demaskováni a jejich produkty přestaly dopadat na úrodnou půdu. Naopak, lidé začínají předpokládat, že vše, co se k nim dostane z těchto, za oficiálně pravdivé vydávaných, prostředků, je lež, pokud to není nezávisle potvrzeno. A lidí takto prozřelých v současné době přibývá lavinovitě.
Ona to velice krásně ukázala i kauza "Český Slavík", protože spousta popových hvězd, které by ještě před rokem či dvěma srazily kufry a přidaly se k vytí oficiální propagandy o "nacistech", se zachovala velice zdrženlivě a přinejmenším si přistoupením na tuto zjevnou lež nezadala. Navíc byla tato lež vyvrácena věcnými důkazy, nikoli "výroky" nějakého "dekompozitního filosofa", kteréžto mentální exkrementy lze vykládat v podstatě libovolně.
Skřeky velkoproducenta pornografických textů o SS prostě představitelé popové scény pominuli a přidrželi se důkazů, přinesených vojenskými historiky (Ortel využil emblému jedné z jednotek Československých legií v Rusku). Pochopitelně, nejací "štajdlové" se našli (tím zmiňuji televizní projev onoho nešťastného tvůrce popu někdy 18. nebo 19. listopadu o "kontrarevolučních živlech" a s podobnými žvásty komunistické propagandy, kterým si to dost u běžných lidí polepil), ale už jich zdaleka není tolik, kolik by jich bylo dříve. Před paní Bílou a řadou dalších je třeba smeknout asi stejně (pokud si to nepokazí nějakým "odvoláním"), jako před Hanou Zagorovou, a dalšími, kteří podepsali ještě před listopadem 1989 "Několik vět".

Pokusy o záchranu lží

Můžeme vidět různé pokusy o záchranu reputace ultralevičáckých lživých prostředků. Zejména se vyrojily různé, nezávislost předstírající, servery, snažící se "uvádět na pravou míru" či "bodovat" různé informační zdroje. Faktem je, že všude tam, kde jsem měl možnost ony "korekce" či "hodnocení" srovnat s realitou (případně založenou i na bezprostřední vlastní zkušenosti), jsem mohl konstatovat, že se jedná jen o další nástroje k podpoře oficiálního lhaní populaci. A zřejmě nejsem sám.
Vcelku podobně musí zákonitě skončit i projekt soudruha Chládka, protože ten není ničím jiným než pokusem o znovuzavedení ideologické cenzury, jaká tu byla za komunistů (přestože za Husáka se tomu oficiálně nesmělo říkat "cenzura").
Tyhle projekty musejí skončit i proto, že se nepodařilo něco podobného ani komunistům, ani ještě před nimi nacistům.
Za nacistů dokonce na každém rádiovém přijímači povinně visela cedulka upozorňující česky i v hovadských skřecích okupantů, že se poslech zahraničního rozhlasu trestá smrtí. A z rozhlasových přijímačů byly povinně vymontovány obvody, zajišťující příjem na krátkých vlnách. A přesto si lidé pořizovali ilegálně a s nasazením života vyráběné "churchilky" a ten cizí rozhlas (nejčastěji BBC a Moskvu) poslouchali. A informace z něj dále šířili, byť i to bylo spojeno s rizikem zavraždění od okupantů.

Proč k tomu došlo

Ve sdělovacích prostředcích oficiální propagandy se zabydleli, až na marginální výjimky, patologičtí lháři. Už jsem se zmiňoval, že slušní reportéři a další sdělovací pracovníci byli z této sféry vytlačeni, buď do alternativních sdělovacích prostředků, nebo "na volnou nohu" (což vedlo zhruba k témuž), nebo novinařiny zanechali. Co je nahradilo, je kvalitou někde jinde. Není to jen změnou stylu práce, jak se domnívají někteří odborníci, podle nichž současní novináři a reportéři v televizích prostě "nestíhají", "nemají možnost se na to řádně připravit a nastudovat fakta" apod. Ne, tohle není pravda, protože oni by to nedělali, ani kdyby ten čas měli. Oni mají jednoznačné ideologické zadání a pravda je absolutně nezajmá, protože s tou se svým zaměřením naprosto míjejí. Druhou věcí je, že se jedná většinou o absolventy současného "humanitně" zaměřeného vysokého školství, kteří by kvalitní investigativní práci nezvládli patrně ani tehdy, když by jim k tomu byl zadán příkaz.
Patologické lhaní, a, řekněme si to upřímně, naprostá většina dnešních šiřitelů oficiální propagandy jsou patologičtí lháři, se velmi podobná jiným sériovým zločinům.
Sériový sexuální násilník jednak zvyšuje intenzitu svých aktivit, jednak zvyšuje frekvenci jednotlivých epizod. Podobně si počínají i jiní sérioví zločinci. Naprosto stejně si počínali i patologičtí lháři v oficiálních sdělovacích prostředcích, kdy (zejména v souvislosti, že jim to, vyjma pár "podlidí" odkudsi z východu, všichni žrali) začali stále častěji hlásat stále nehoráznější lži, až podstata celé situace začala docházet i těm retardům ze západních zemí (většinou se zpětným prozřením a korekcí reakce na dříve "sežrané" lži).
Pro lháře je charakteristické i to, že sami alespoň částečně svým lžím věří a hlavně věří tomu, že se dokáží v nějaké kritické situaci vylhat. Proto nakonec dojedou při navození stavu, kdy už jsou jejich lži zcela zjevné a jen potvrzují lživost toho, co říkali dříve, i toho, co říkají nyní.
Zcela jistě je jednou z reakcí lhářů teorie o "informačních bublinách" či "informačních zrcadlech", které mají údajně způsobit, že oficiálním informacím, lživě označovaným za pravdivé, prostě nevěří. Je to jen a jen snaha vylhat se v situaci, kdy na lháře již "padá klec".
I současná situace (opět bych připomenul toho Českého Slavíka) opět ukazuje psychologii lháře, který bude lhát stále nehorázněji a věcné námitky a na věcné připomenutí nesrovnalostí i konfliktů jeho projevů s realitou bude reagovat lží ještě nehoráznější a trváním na těch předchozích lžích. Protože nějaká korekce a prohlášení jím hlásaných nepravd za omyl jsou mimo paradigma jeho světa.

Nežijeme tedy v nějaké "postpravdivé době", jak hlásají lháři, napojení na bruselské "elity". Pouze můžeme pozorovat hroucení jimi vytvořené pavučiny lží. Toto hroucení bude mít patrně exponenciální průběh a jeho rychlost nejspíš zaskočí jak bezprostřední hlasatele lží, tak i ty, kdo za nimi stojí. Informační zhroucení bruselistické agitace připomíná zhroucení agitace komunistické v roce 1989. Agónii bruselistů může prodloužit skutečnost, že výše popsaný proces nepokročil ve všech zemích EU stejně daleko, takže ho o něco retardovanější populace v některých státech bude brzdit, a to i s přeshraničním dopadem (podobně se "zpomaleně" hroutil i SSSR).
Když jsem tento text dopisoval, objevil se na Novinkách text soudruha Pehe o tom, že "nejsme svědky povstání lidu proti elitám". Prostě tihle lidé "zapřou nos mezi očima", jak říkávala moje babička.

Žádné komentáře:

Okomentovat