Utrpení nepřátel

Britské listy produkují jednu sračku za druhou, takže připomínají člověka, stiženého cholerou (15 stolic za hodinu, i více). Většina toho je bezcenný odpad, nicméně tu a tam se najde něco, s čím je vhodné (a asi i nutné) polemizovat, a to i v širším kontextu.

Co ze sebe vypustily
Reaguji na článek Kryštofa Kozáka Záměrná ignorance a normalizace utrpení. Tento článek je typickým "sluníčkářským blábolem", tentokrát zaměřeným "proti násilí". Autor viděl nějakou video nebo PC hru a zděsil se, že boj proti zlu je spojený s násilím a produkuje (alespoň ve virtuálním světě) hory mrtvol. Porovnává to (do jisté míry oprávněně) s operátory dronů, kteří po shlédnutí toho, co jejich úder způsobil, nemají "gule" pokračovat dál a končí.
To, co cituje, je zcela normální. Odkázal bych na článek Františka Novotného ZDE první a ZDE druhý díl Kořeny válčení, kde je tento problém detailně rozebrán. Jsou zde také kritizováni ideologičtí guru současných "sluníčkářů", vzývaných panem Kozákem, kteří byli přistiženi při prokazatelných podvodech, jimiž se snažili zfalšovat "mírumilovnou podstatu" člověka s tím, že války vyvolaly "špatné ideologie", které je možné (a nutné) vymýtit.
V jiném textu (na internetu jsem ho nenašel) pak F. Novotný líčí, jak prakticky každá společnost prováděla iniciační rituály, které jednak připravovaly bojovníky na opravdový střet, kde se krev (a jiné tělní tekutiny) pohrne proudem a nepřítel (v lepším případě) bude zakopávat o vlastní střeva, vyhřezlá z rány na břiše, než padne a skoná. A následující očistné rituály umožňovaly "použitým" bojovníkům smýt nejen krev a špínu, ale i pocit viny a obecně negativní dojem z hrůz, jichž byli aktivními účastníky. Což je asi to, co chybí té obsluze dronů (nebo je to děláno špatně).
Ono se toto netýká jen válčení (nebo jakéhokoli jiného boje). Týká se to i zdravotníků. Naši studenti mohou po absolutoriu bakalářského stupně dělat výživové poradenství, a tak si někteří přivydělávají v různých zařízeních, kde je to potřeba. V Brně je (mimo mnoho jiných) také instituce s názvem Anabel, která se stará o mentální anortektičky. Protože při této diagnóze je výživa dosti akcentovaný problém, je toto zařízení i logickou destinací pro námi vyprodukované odborníky, ještě dále studující (protože pak mají na takovou práci čas a jako studenti nemusejí řešit její ne moc dobrou placenost). Přes zdánlivou objektivní příznivost takovéto práce jsem se již vícekrát setkal s případem, kdy to studentka nezvládla psychicky a musela odejít. Jde zde totiž o to, že tito nemocní nemají žádnou somatickou chorobu, nic viditelného, a přitom se ztrácejí před očima s prognózou, která je obecně srovnatelná s rakovinou (nebo i horší). A výživový poradce, byť by se třeba stavěl na hlavu a žongloval nohama slona, s tím nic nenadělá. Toto je údajně (sám jsem to na vlastní kůži nezkoušel, ale nemám důvod tomu nevěřit) psychicky více deprimující než úmrtí onkologického pacienta (o něž je také výživově pečováno). Takže potom studenti dávají raději přednost práci s onkologickými pacienty (trošku jako dělníci z továrny strýčka od vypravěče románu Saturnin, kteří nakonec dávali přednost bezpečnější práci v blízké továrně na výbušniny).
Pan Kozák se následně rozčiluje nad lidmi, "kterým nevadí" utrpení nebohých "uprchlíků", na rozdíl od "sluníčkářů", kterým to vadí.
To je, pochopitelně, omyl. "Nesluníčkářům" to zcela jistě vadí také, ale jsou schopni širšího pohledu na problém, kterého "sluníčkáři" zcela zjevně (ostatně to neustále dávají najevo) schopni nejsou. "Nesluníčkáři vidí jednak chamtivé zločinecké gangy, jimž zachraňování "uprchlíků" v podstatě výrazně usnadňuje práci a snižuje provozní náklady na jejich zločineckou činnost (tedy zcela jistě i zvyšuje výdělky), vidí zločiny, jichž se "ubozí uprchlíci" dopouštějí na jinověrcích už na těch lodích a v záchytných táborech (a jsou si zatraceně dobře vědomi toho, že pro ty "ubohé uprchlíky" jsme jinověrci, určenými k fyzickému zlikvidování, i my a naše rodiny). A vidí i první kauzy onoho proponovaného fyzického zlikvidování Evropanů, kterých se dovezená sběř už dopustila nebo dopouští.
Současná situace, kdy Evropské "ochranné síly" nabírají "ubohé uprchlíky" hned za protilehlými plážemi a komfortně je vozí na evropský kontinent, je prakticky adekvátní tomu, jako by britská Royal Navy po obsazení Francie poslala telegram Hitlerovi: "Nedělejte žádnou 'Akci mrož', ještě by se vám nějací ubožáci mohli utopit. My je nabereme hned u francouzského pobřeží a přes Kanál pohodlně zavezeme, aby se jim nic nestalo. Jo, a zbraně těm vojákům, pochopitelně necháme, protože nemůžeme najakým zabavováním zbraní porušovat jejich lidská práva."
Možná ještě něco obecně k tomu "utrpení": Existuje vynikající československý film "Dobří holubi se vracejí". Excelentní Rudolf Hrušínský tam vystupuje v roli zřízence Masáka, který přiděluje (a mnohdy viditelně nespravedlivě) pacientům "černé puntíky", které mají vliv na drobné benefity (nebo nebenefity) v režimu protialkoholní léčebny, v níž se hlavní část příběhu odehrává. Ovšem, onen "zlý zřízenec" zde má jednoznačně pozitivní úlohu. On totiž zvyká pacienty na to, že v reálném životě, po opuštění léčebny, budou vystaveni stresům (a to i zdánlivě či zjevně nespravedlivým) a budou se muset s nimi vyrovnat (což reflektuje skutečnost, že mnoho takových pacientů začalo "chlastat" pro skutečné nebo domnělé křivdy a neúspěchy). Metoda a prostředí filmové léčebny do jisté míry vycházejí z léčebné metody celosvětově uznávaného doc. Jaroslava Skály, jehož stoleté výročí narození jsme si letos připomenuli, takže to není jen nějaký filmařský výmysl.
Pokud by zde (ve filmu i v realitě) takový Masák nebyl, tak by byla úspěšnost léčby podstatně menší.
Stejně tak se domnívám, že je do značné míry kontraproduktivní "boj proti šikaně", zejména v situacích, kdy jde skutečně jen o dyskomfort a nikoli o život. A to opět z toho důvodu, že přinejmenším část takto "postižených" jedinců se tím dokáže obrnit proti stresogenním faktorům v reálném životě. "Kytičky", produkované školami, přeměněnými podle sluníčkářských (a jiných podobných) ideálů na hyperprotektivní skleník, se zlomí při prvním fouknutí větru. Opět vím o případě dívčiny, která prakticky celé studium dělala experimentální hematologii (a znala o problematice krve a všeho, co s tím souvisí, kde co), ale jako hotová doktorka na první samostatné noční službě podala pacientovi (který to nepřežil) krev, nekompatibilní v tom nejzákladnějším systému krevních skupin (AB0). Byla perfektně vzdělaná, ale nedokázala se vyrovnat se stresem reálné situace, kdy pacient krvácí, zhoršuje se a je stále naléhavější do něj nalít transfúzi, ale je nutno současně pracovat s klidnou hlavou a donutit se k neodbytí potřebného kývání sklíčkem (kartičkou), aby se poznalo, se kterými antigeny jeho krev při tom přelévání uvnitř kapky vypadává do vloček.
To se, samozřejmě, týká i jiných prvků hyperprotektivní výchovy mládeže a dorostu, včetně nejrůznějších omezení pro organizace, které s těmito věkovými kategoriemi pracují.
Ideálem "skleníkové výchovy" je totiž nesamostatný tvor, neschopný překonávat sebemenší stres (jako ta zmíněná doktorka), prostě pan Brouček (když jsem nedávno jeho autora citoval):
"Takovým bláhovcem nebudu, abych se postavil proti vojsku, a pokojného člověka nechají snad také s pokojem; ne-li, bránit se nebudu, poněvadž bych nic nepořídil a darmo vojáky ještě více podráždil. To poručím raději duši pánu bohu a nechám se rozsekat."
Dnes bychom vojáky nahradili teroristy nebo islamisty a získali bychom "sluníčkářsky ideální" postoj Evropana k islámské invazi, probíhající v současné době.
Opravdu by mě zajímalo, kdo z těch "bojovníků proti zlu, násilí a nenávistí" jsou nepřátelští agenti, kteří si jsou velice dobře vědomi, co činí (IMHO zcela jistě celé jádro "Frankfurtské školy" a od ní odvozených ideologií a pseudověd) a kdo jen "užiteční idioti" (c) Lenin, kteří jsou "pouze" natolik omezení, že jim tyto důsledky nedocházejí.
Někdo, kdo bude ochoten bojovat proti zlu, třebas i za cenu vlastních obětí a přes hory mrtvol, které bude nutno na cestě k cíli pokosit, zcela jistě takovým ideálem není, protože by mohl, nedej pánbu, dát Evropu do pořádku a vrátit jí vliv a důstojnost, které jí jednoznačně náleží.
Je třeba si uvědomit, že válečné oběti v Aleppu, nad nimiž autor článku naříká, jsou do značné míry virtuální (ve smyslu záměrného vytvoření "postiženou" stranou), protože obležené východní Aleppo, obsazené zrůdnými islamisty, na něž zcela zjevně s těmi vybmbardovanými nemocnicemi naráží, bylo několikrát vyzváno k odchodu všech civilistů během několika příměří skrze vytvořené a vyznačené humanitární koridory, takže ti, co tam nyní trpí, tam buď trpí dobrovolně (a mnohdy s propagandistickým akcentem), nebo je tam islamisté drží násilím a proti jejich vůli jako "živé štíty", a pak jejich utrpení padá jen a jen na hlavu těch islamistů. A tak je třeba tyto oběti brát a jekot sluníčkářů nad "utrpením obyvatel Aleppa" naprosto ignorovat.
Tohle není "morální cynismus". To je zcela doporučeníhodný příklad jakési výše citované "psychické očisty" od krve našich nepřátel (případně nepřátel našich spojenců), kterou bylo nutno prolít, protože bychom zde jinak buď my, nebo naši spojenci prostě nebyli. Přitom je jisté, že nad naší krví a krví našich dětí by nikdo ze strany nepřítele žádnou slzu neuronil.

Ona "venkovská hospoda" prostě zastává zcela zdravé názory, zatímco "sluníčka" a "pražská kavárna" (i kavárny v jiných městech) jsou daleko za hranicí sociální patologie. Nehledě k tomu, že většina té krve padá na ruce našich nepřátel a byla prolita jimi samotnými jen a jen pro podporu jejich propagandistických aktivit.