Koho volíš? Demokraty nebo Kotlebu?

Budiž rovnou řečeno: Pana Kotlebu neznám, vzal jsem si ho do klávesnice jen pro dlouhodobě konzistentní postoje, s nimiž výrazně (i proti prognózám) uspěl v posledních parlamentních volbách na Slovensku.

Naše politická scéna

Pokud se podívám na naši politickou scénu, vezmu to podle únorových preferencí:

• ANO - tč. nejpreferovanější strana, jeví jednoznačné známky tendování ke klasickému fašismu mussoliniovského typu (stát jako firma, to je přesně ono); pro demokrata nevolitelná
• ČSSD - jakžtakž demokratická strana, selhává ovšem v řadě konkrétních situací a její předseda dělá jen velmi málo (pokud vůbec něco), aby zabránil invazi islámských "uprchlíků" do země; navíc v ní působí vyslovení antidemokraté
• KSČM - paradoxně volitelnější než předchozí, protože alespoň nic nepředstírají; čímž není řečeno, že bych je chtěl volit
• ODS - pro mě jako ateistu nevolitelná kvůli svému prolezení extrémními klerikály (to ukázaly i postoje této strany v souvislosti s církevními "restitucemi")
• KDU - ČSL a TOP 09 - A tým a B tým klerikálů až klerofašistů. Pro ateistu ani jedna z nich není volitelná. Na Hlinkovu ľudovou stranu ještě nemají, ale pracují na tom dost fest
• Piráti - částečně sympatičtí, ale nevolitelní pro vysokou vstřícnost části členstva i vedení k islamistům (chodil jsem na jejich diskuse, vím, o čem píšu)
• Zelení - pro racionálně a demokraticky orientovaného člověka absolutně nevolitelní
• SPD a Úsvit - sice "demokraty" označovaní za "extrémisty", "nacisty" apod., ale v podstatě, i s četnými mouchami, spolu s Piráty jediné jakžtakž demokratické strany v našem politickém spektru (pokud nepočítám krcálky, schované v průzkumech pod kategorii "ostatní"); oproti Pirátům mají tu výhodu, že se staví reálně k riziku islamizace.

Jinými slovy, i u nás jsou pro normálního občana, který uvažuje z trochu dlouhodobější perspektivou, volitelní akorát ti, kteří jsou označováni "demokratickými" stranami za "extrémisty".

Demokratičnost strany

Podle mého soudu, ať je strana (jakákoli) sebedemokratičtější, pokud otevírá dveře zjevným antidemokratům, pak ta její demokratičnost nestojí za fajfku tabáku, protože demokracie zmizí jak pára nad hrncem v momentě, kdy ti antidemokraté převeznou moc. Stejně jako mě nezajímají demokratické atributy těch politických stran ve Výmarské republice, které dostaly k moci Hitlera, tak mě nezajímají demokratické atributy u našich politických stran, které se snaží dostat na naše území co nejvíce muslimů a ještě jim otevírají cestu k moci, např. tím, že bojují proti tomu, aby museli dodržovat obecně platné zákony.
Jak už bylo uvedeno, je jasné, že jakákoli strana, která se naprosto jasně a jednoznačně nevymezí (nejen slovy, ale též činy) proti pokusům o islamizaci České republiky, je pro demokraticky orientovaného voliče, uvažujícího v širší časové perspektivě než je jeden volební cyklus, prakticky nevolitelná. Jednoduše proto, že byť by se zaklínala demokracií od rána do večera, prakticky svou činností (nebo i jen pouhou nečinností) pracuje na její likvidaci. U ateisticky orientovaného voliče je tento postoj ještě akcentován vitálním ohrožením ze strany muslimů.
A, mimochodem, když demokraté Výmarské republiky dostali stát do stavu, kdy v podstatě šlo jen o to, za demokracii definitivně zařízně Hitler nebo Thälmann, tak němečtí voliči velmi moudře dali přednost Hitlerovi, protože vítězství Thälmanna by udělalo z Německa satelit SSSR a spojená německo - sovětská arnmáda by Bitvu o Anglii s vysokou pravděpodobností vyhrála. A pár let potom by pravděpodobně mělo vedení tohoto soustátí k dispozici von Braunovu mezikontinentální raketovou střelu s jadernou hlavicí od Kurčatova a spol.

Poněkud jiná historie Slovenska

Slováci mají k období 1939 - 1945 poněkud odlišný postoj než my. Je třeba si uvědomit, že byli zklamáni nedodržením Pittburghské dohody, podle níž měli být uznáni za samostatný národ. Masarykův manévr s "Československým národem ve dvou větvích" lze chápat (protože Němců bylo na území První republiky více než Čechů, a jen spojením se Slováky došlo ke vzniku slovanské majoritní populace), nicméně řadu konkrétních opatření Slováci chápali jako národnostní útlak, kterého se zbavili v roce 1939.
Vzpomínám si, že když jsme na vojně při přijímači jako mladí lékaři podepisovali poněkud archaické prohlášení (vzhledem k našemu ročníku narození), že jsme nebyli v Národním souručenství, Vlajce, Hlinkově Ľudové straně nebo Hlinkových gardách, tak jsem se slovenského kolegy žertem zeptal, jestli náhodou nebyl v Hlinkově straně, nebo přímo v Hlinkových gardách. Očekával jsem smích nad touto pro nás prahistorií, ale dostal jsem vážně míněnou a poněkud (tehdy) šokující odpověď: "No čo, veď tam boli všetci slušní Slováci".
Až později mi došlo, že je to vlastně logické, protože "všetci slušní Slováci" se účastnili na národní emancipaci, a tak do těchto organizací jednoduše vstoupili z tohoto důvodu.
U nás zase většina "slušných lidí" prošla řadami komunistické strany, ať už to byla reakce na skutečně infernální poměry v kapitalismu (a zejména v některých oblastech a časech), na zradu západních mocností v Mnichově a následující osvobození většiny našeho území sověty, a posléze i z kariérních důvodů. Řada lidí se dostala do KSČ "jako slepý k houslím" při jejím sloučení se sociální demokracií. Protože vláda komunistů u nás trvala dosti dlouho, tak se zase spousta lidí stačila s komunisty rozejít, případně "být odejita", což se na Slovensku za těch šest let v takové míře nestihlo.
Z tohoto důvodu hledí Slováci (a to i ti, kteří rozhodně nepatří mezi politické extrémisty) na toto období své historie poněkud jinak než my a vidí na něm, a to poměrně široká veřejnost, i řadu světlých momentů (navíc reálně existujících). Na rozdíl od obyvatel Českých zemí, kteří mají toto období spojené s útlakem a vitálním ohrožením. Vyslovení extrémisté toto období velebící jsou v Česku terčem pohrdání většiny populace.
Ona "jinakost" pohledu Slováků se projevila i v tom, kolik bylo na shromážděních, podporujících rozpad federace, vidět vedle "oficiálních" slovenských vlajek také vlajek Slovenského štátu, které někdo musel schovávat po celou dobu od konce války. Dost pochybuji o tom, že by byly v Česku v takto velkém měřítku uchovávány protektorátní vlajky.
Proto je Kotleba daleko více tolerován, než bychom někoho takto odkazujícího na léta 1939 - 1945 tolerovali u nás.

Kruté konstatování

Jako naprosto fatální problém vidím i to, že pokud by strana typu kotlebovců získala ústavní většinu, pořád by nenavodila režim natolik drsný, jaký hrozí s asistencí "demokratických" stran navodit islamisté. Přinejmenším by ani ateistům nešlo pod Kotlebou o život.
Prostě totalitní režim s evropským backgroundem, navíc vycházející z "vlastního" nacionalismu, je menší zlo než asiatská islámská totalita, která, kde se dostala k moci, tam potlačila veškeré projevy civilizovanosti (je mi líto, Alhambru a velkou mešitu v Kordobě a pod. považuji za jakýsi ekvivalent knihoven s knihami vázanými v lidské kůži, kterými se chlubily některé koncentráky). S tím prvním se dá nějak vyjít (byť třeba ne moc příjemně), s tím druhým je možné pouze bojovat na život a na smrt, přičemž "demokratičtí" politici dělají vše proto, abychom tento boj prohráli. I ten Hitler, jako naprostý extrém, na něhož Kotleba rozhodně nemá (a patrně po tom ani nijak netouží), nás chtěl povraždit jen jednu třetinu, zatímco podle šaríje by nás bylo povražděno (ateisté + islámem netolerované konfese) kolem 80 - 85 procent; což se bezpochyby stane, pokud připustíme, aby se muslimové dostali k rozhodování o našich životech.
Takže, je mi velice líto: sebedemokratičtější demokrat, otevírající dveře nástupu islámu, je pro mě méně přijatelný než ten Kotleba (nebo u nás dělníci). A pokud nebudu mít v demokratickém spektru stranu, která by ochranu státu i celé naší populace před islámem měla jako výraznou součást svojí politické agendy (tj. pokud se podaří nějak vylikvidovat z naší politické scény Úsvit a BPI), tak budu raději volit explicitní nedemokraty, kteří takovouto agendu v programu budou mít. Protože nejprve je nutno žít a teprve až potom se řeší demokratičnost nebo nedemokratičnost politického uspořádání (oni na to psychologové i mají nějakou hodnotovou škálu, co člověk řeší nejprve, co pak, a co ještě pak, snad se i jmenuje po nějakém fousatém pánovi z učebnic).