Proč se snaží zdravotníci zlikvidovat léčitele?

Zdravotnická lobby se stále snaží dostat léčitele a další provozovatele alternativních metod péče o zdraví a léčby mimo zákon. Zapomeňme na iluzi, že někdo touto cestou bojuje za ochranu zdraví lidí.

Léčitelé jsou konkurence

Řada lidí, přestože mají nějaké zdravotní potíže, má hlavní problém v sociální izolaci a návštěva lékaře, od něhož vyžadují především trpělivé vyslechnutí jejich stesků a následné dobré slovo k jejich uklidnění, je pro ně vedle předepsání léků a podobných úkonů v podstatě sociální záležitostí.
Lékaři ovšem na takto pojatou medicínu nemají absolutně čas. Aby si na sebe obvodní lékař vydělal (= aby ho uživily platby za pacienta od pojišťoven a úkony placené extra, které s pacienty provádí) potřebuje jich tolik, že běžnou agendu vybavuje u tolika pacientů, že má na jednoho v průměru nějakých tři až pět minut. Z jeho pracovní doby totiž musíme odečíst úkony, které trvají desítky minut až hodiny, např. administrativu kolem důchodů (vč. invalidních), preventivní prohlídky, předepisování lázní, vstupní a výstupní prohlídky (pokud má zaměstnance, kteří nechodí k závodnímu lékaři nebo je závodním lékařem pro nějakou menší instituci) apod. Na tyto úkony se zpravidla vyhrazuje část ordinačních hodin, takže "ukusují" z času pro bežné případy. Ty s počtem registrovaných pacientů také narůstají.
Je vcelku jasné, že lékař prostě nemá časový prostor k tomu, aby řádně a s porozuměním vyslechl stesky pacienta a poskytl mu psychickou podporu, kterou mnohdy potřebuje více, než nějaké prášky. Jedním z důsledků tohoto stavu je i nárůst preskripce antidepresiv, protože lékař opravdu nemá žádnou jinou možnost, jak pacientovi s depresívním myšlením ulevit. Řešení typu "objednejte se k psychologovi, ale čakací doba je tak půl roku až rok" se u většiny těchto pacientů uplatnit nedají.
Druhou příčinou nárůstu preskripce antidepresiv je úspěch při snižování spotřeby alkoholu (který je velmi slušným antidepresivem a pacient k jeho získání nepotřebuje stát frontu v čekárně u lékaře a následně shánět lékárnu, kde příslušný preparát mají). A pokud se týká rizik spojených s konzumací alkoholu, tak u mnoha antidepresiv tušíme a u mnoha to víme zcela explicitně, že vedlejší účinky jejich užívání jsou srovnatelné s tím alkoholem, ne-li rovnou horší.
Léčitel, pochopitelně, má na klienta čas. Navíc se jedná o lidi, kteří na to mají nadání, takže to, co by lékař po zvládnutí nějakých psychologických kurzů dělal s těžkým funěním (a kdo ví, jestli by se mu to povedlo), to prostě nadaný léčitel zvládne perfektně.
Přitom luxuje lékařům především tu část klientely, o niž zdravotnictví jako celek nemá zájem (tento nezájem názorně ukázalo mi zavádění poplatků za návštěvu lékaře, "aby doktoři nebyli zdržování důchodci, co si chtějí jen popovídat").

Poškození pacienta

Jistěže kdokoli, kdo bude obhajovat zásahy proti léčitelům, bude vytahovat případy "hrůzného poškození" klienta, případně "zanedbání správné léčby".
Tohle strašení přestává ovšem fungovat, jak poklesla bolševická cenzura a my se dozvídáme o případech zprasených "vědecky fungující" medicínou, většinou stejně hrůzných jako ty, které se občas "povedou" nějakému léčiteli.
V řadě případů si navíc lobby farmaceutů a dalších zástupců "vědecké medicíny" vymohla, že některé "alternativní" úkony se tedy mohou dělat a mohou je dělat i zacvičení lékaři, ale až selže vše ostatní.
Klasickým případem je akupunktura nebo chiropraxe, které jsou v západních zemích (především USA) metodami první volby a teprve ti pacienti, kterým neuleví (nebo příslušný odborník dospěje po prohlídce k závěru, že pacientův stav není pro příslušnou alternativní léčbu vhodný) jdou na nějaké úkony "vědecké medicíny".
U nás je situace opačná, taková, že se do pacienta cpou celé měsíce prášky, než se uzná za vhodné poslat ho k chiropraktikovi, který mu (pokud je to po tak dlouhém zanedbání možné) posune subluxovaný obratel na správné místo. Pochopitelně, jde hlavně o to, vypumpovat ze zdravotního pojištění částky za ty léky. Zdraví pacienta je zde až na posledním místě, pokud ho vůbec někdo bere na zřetel.
Z tohoto důvodu jsem také uvítal zasložení kliniky čínské medicíny, která může řadě pacientů alternativními léčebnými (a někdy v podstatě rehabilitačními) postupy pomoci lépe, než medicína, prohlašující se za "vědeckou".
Dalším problémem jistě je i to, že lékaři mají jen velmi matné ponětí o správné výživě (a nutnosti její modifikace vzhledem k pacientovým chorobám), případně dalších prvcích životosprávy, takže pacient s potížemi, vyvolanými problémy v této oblasti, jen s malou pravděpodobností dostane k někomu z mála specialistů, který dosáhne "vyléčení" zásahy do jeho životosprávy (čínská medicína se zásahy do životosprávy pracuje jako s prostředky rovnocennými farmakoterapii).
Zmíněný pacient by zcela jistě mohl nalézt pomoc u vysokoškolsky vzdělaného odborníka na výživu, které naše školství již začalo produkovat. Problém je v nedostatku systemizovaných míst pro ně. Někde je zdravotnictví usazuje na místa dietních sester nebo dokonce do manažmentu nemocniční kuchyně.
Jako samostatní odborníci se tito specialisté prostě v našich podmínkách neuživí (výdělek zpravidla +- pokryje náklady na ordinaci = nájem, otop, úklid, osvětlení a vytápění). Tohle je prostě džob pro manželky milionářů, které se nechtějí doma nudit. Několik takových specialistek, které si vydělají v podstatě jen na provozní náklady a živí je manžel, skutečně znám.

Širší pohled

Pokud se na to podíváme ze šitršího, hlediska, tak hlavní problém existuje v tom, že ve zdravotnickém systému a jeho financování není na rozhodujících místech nikdo, kdo by byl zainteresován na efektivitě a úspěšnosti léčby.
Pacient zaplatí zdravotní pojištění, které se již dávno "solidárností" změnilo na zdravotní daň (kdy pacient nemá sebemenší možnost přímo ovlivnit, na co od něj vybrané nemalé peníze půjdou). Situaci by jistě změnilo přenastavení plateb do zdravotnoctví tak, aby se staly skutečným pojištěním, včetně výběru z více typů pojistek (protože mmáme sice větší počet zdravotních pojišťoven, ale ty ze zákona musejí za povinné pojištění poskytovat identické služby). V sousedním Německu mají minimálně tři typy povinného zdravotního pojištění, které mají různou výši a kryjí různé spektrum léčebných i preventivních úkonů.
Pacienti jsou u nás cíleně vedeni k naprostému nezájmu o to, co se s nimi za jejich peníze dělá, a zda to vůbec je přiměřené tomu, co zaplatili.
Teoreticky by měly mít nějaký zájem o supervizi efektivity léčby pojištovny, ale ty mají v důsledku přeměny pojištění na zdravotní daň "své jisté". Angažují se maximálně sponzoringem nějakých "dnů zdraví" apodobných akcí, které sice jakýsi význam mohou mít, ale rozhodně menší, než by byl řádný dozor nad kvalitou a efektivitou léčby. Navíc i ty nové velmi rychle přerostly v totálně zbyrokratizované instituce, od nichž nějaké inovativní postupy, případně dokonce konflikty se zdravotnickými zařízeními nelze čekat. Jistěže lze konflikty jsou, ale odehrávají se na úrovni "operaci, provedenou 7. 7., jste vykázali na formuláři ABCD.1234.5g, zatímco od 1. 7. se úkony tohoto typu vykazují na formuláři ABCD.1234.5i, a proto vám budeme krátit vyplacenou částku".
Zdravotnická zařízení rovněž (vyjma zabránění skandalózním průšvihům) nemají zájem na efektivitě léčby. Naopak, jsou tlačena k tomu, aby prováděly "standardní postupy", bez ohledu na individuálními rozdíly mezi pacienty i mezi chorobnými stavy. A, bohužel, rovněž bez ohledu na to, zda pacientovi pomohou nebo ne. Medicína (a o tom jsem již psal) se stále více stává "souhrnem postupů, kterými nenormální výsledky laboratorních testů posuneme do mezí normy". Pacient jako jedinečná bytost v tomto pojetí přestává být zajímavý.

K tomu nezohledňování efektivity zdravotnickými zařízeními

Asi dvě desetiletí je na světě metoda, která umožňuje určit, zda nádor bude zabírat na dané chemoterapeutikum (nebo jejcih kombinaci). Princip je jednoduchý: podobne jako v případě stanovení citlivosti bakterií na antibiotika se vystaví buňky odebrané z nádoru testovaným chemioterapeutikům, a buď rostou, nebo nikoli. Technicky je to, pochopitelně, výrazně náročnější, přinejmenším o kolik je náročnější pěstování lidských buněk proti pěstování bakterií.
O metodu však onkologická pracoviště nejeví zájem. Kdysi mi to zdůvodňoval jeden onkolog tím, že nemusí být při odběru buněk zachyceny všechny linie nádoru (protože v reálném nádoru roste přes sebe a vedle sebe zpravidla více buněčných linií současně), takže by pozitivní výsledek nemusel znamenat vždy úspěch při terapii, pokud by mezi neodebranými buňkami byly buňky vůči danémi preparátu odolné.
Problém ovšem vidím v opačném gardu: Necitlivost nádoru IN VITRO by vyloučila použití drahých chemoterapeutik (protože by byl poskytnut nezvratný důkaz jejich neúčinnosti) a jejich nenasazení by znamenalo výrobce a distributora značnou finanční újmu.
Když byla uvedená metoda testována, tak významná část pacientů, u nichž se rezistentní buňky nenalezly, byla v době zveřejnění výsledků naživu, zatímco všichni ti, u nichž byly nalezeny rezistentní buňky, zemřeli ještě před publikací výsledků.
A už jsem svého času uvedl, že nalezení buněk, rezistentních k dostupným chemoterapeutikům, by otevřelo cestu k uplatňování alternativních léčebných postupů pro předem rozpoznané pacienty, jimž "vědecká" medicína není s to pomoci.

Zásahy proti léčitelům prostě znamenají hájení pozic, které "vědecká medicína" v západních zemích, neprošlých socialistickým zdravotnictvím, již dávno vyklidila a přenechala povolanějším.