Výročí

Na toto období připadají dvě výročí:

• Výročí srpnové okupace 1968, případně o rok mladší výročí krvavého potlačení demonstrací ještě Dubčekovým režimem (které ovšem bez toho srpna 1968 postrádá jakýkoli význam. To druhé jasně ukázalo, že reformní komunista je prostě komunista.
• První výročí tzv. "Výzvy vědců", "angažujících se" na straně "těch správných" společenských sil.

Obojí si zaslouží vlastní medailonek, nicméně existuje něco, co obě výročí do jisté míry spojuje.

Věda a totalita

Za normalizace, která se odvíjela právě od srpna 1969, tedy momentu, kdy se "reformní" komunisté, pořád jěště alespoň formálně u moci, postavili jednoznačně na stranu okupační moci, byly nejvíce postiženy vysoké školy.
Ono je to logické, vědce či vysokoškolského pedagoga lze "poslat k lopatě", zatímco dělník už u ní je.
Je znám výrok Hanse Selyeho, že vědec by se neměl politicky angažovat, protože pak hrozí, že při změnách režimu a dalších politických turbulencích bude zlikvidováno jeho životní dílo.
Pochopitelně, tento Pan Vědec, při vší úctě k jeho odborným kvalitám, si představoval poměry v totalitních státech jako Hurvínek válku. Podstata "kádrové práce" na vysokých školách spočívala v tom, že pedagogové i badatelé se angažovat musejí.
Pochopitelně, platí to pro všechny totalitní režimy, proto v dobách časnějších museli vědci chodit do kostela a veřejně vyjadřovat víru ve věci, o nichž museli z hlediska své odbornosti vědět, že jsou to jen bezcenné bláboly. Za nacistů museli do NSDAP, za komunistů do komunistické strany.
Jistěže se objevila, už za té křesťanské totality, kategorie vědců, kteří "angažovaností" nahrazovali odborné kvality. Za nacistů a komunistů se jejich výskyt výrazně zvýšil a narostly též jejich "kvality" (o éře lysenkismu jsem se zde už před nějakým časem zmiňoval). Pochopitelně, nejvíce se podobných zjevů objevilo v různých blábolologiích bez hodnotitelného výstupu. Vyšší úmrtnost pacientů nebo padající domy a vybuchující stroje se dají ukecat podstatně hůře než pravdivost nějakého filosofoidního blábolení, kterému nerozumějí ani lidé "pracující" v této oblasti (Sokalova aféra je toho velmi výmluvným svědectvím).
"Normální" vědci se za nacistů i za normalizace (či v jiných obdobích komunistického řádění") angažovali přesně tolik, co se po nich chtělo, a co potřebovali na obhajobu svých postů (aby minimalizovali riziko, že budou vykopnuti a nahrazeni někým "ideově pevnějším"). Jistěže se tu a tam některý zaťal do ideologické oblasti, pokud se tam objevilo něco, co vzbudilo jeho zájem, případně něco, v čem by mohl být užitečný. Některým se i skutečně něco pozitivního podařilo, většina však byla zklamána.

Věda a posttotalita

Jedním z požadavků "Velké sametové" byla depolitizace školství. Na vysokých školách přestaly fungovat politické organizace a v případě nezrušených přestaly existovat školské, fakultní atd. základní organizace, a kdo se chtěl dále "angažovat", musel do místa bydliště (to se týkalo i komunistů). Zůstaly odbory, které se podařilo v té době rovněž silně depolitizovat a nasměrovat na opravdu odborovou práci, tj. boj za zájmy pracujících.
Od zhruba přelomu tisíciletí lze stále více pozorovat, že se školy, a nejen vysoké, stále více repolitizují.
Byli jsme již svědky různých aktivit typu "středoškoláci hájí právo své islámistické spolužačky chodit zabalená jako mumie" či různé "správné" a "angažované" aktivity na školách vysokých.
V podstatě politicky aktivistické bylo i nedávné zrušení výstavy aktů v knihovně ČAV, o němž jsem se také zmiňoval, protože "apolitická" reakce by byla "najděte nám v zákonech, který paragraf ta výstava porušuje, a pokud takový nenajdete (jakože takový neexistuje), tak si trhněte levou zadní".
Protože k té politizaci patří i to, že jacísi "politicky pevná" aktivisté získávají postavení a pravomoci, na které nemají podle platných zákonů naprosto žádný nárok. A prochází jim to z toho důvodu, že se stále více lidí bojí jim odporovat, aby nebyli politicky postiženi. Naprosto stejná situace byla i po únoru 1948, i za normalizace.
Jedním ze sympatických bodů programů některých alternativních stran a politických hnutí je odstavení právě těchto pochybných sil (a lidí) od moci.


Takže "výzva vědců", byť s formálním přípodotekem, že stanovisko podpisujícího není oficiálním stanoviskem dané instituce, je názornou ukázkou, jak se politizace plíživě vrací na posty, z nichž byla v listopadu 1989 vykopnuta. I včetně takových jevů, že v některých institucích dostali (jak se šíří neoficiálními cestami) podepsání befélem, jak tomu bylo třeba v souvislosti s podepisováním "anticharty" za komunistů. Čili jde o snahu vrátit spoečnost někam do éry normalizace.