Skutečně by v roce 1968 bez okupace padl socialismus?

Někteří analyzátoři událostí v roce 1968 tvrdí, že "obrodný proces" by v roce 1968 nutně musel přerůst v demokracii jako takovou, odmítající socialismus i vedoucí úlohu strany. Mají pravdu?

Historie

"Obrodný proces", který začal společenskými posuny v šedesátých letech, ba fakticky ještě dříve. Začalo to ve skutečnosti už Chruščovovou kritikou "kultu osobnosti", která dávala tušit, že v 50. letech pod vlivem stalinského vedení SSSR a jeho "poradců" docházelo i u nás k porušování dokonce i těch socialistických zákonů. Jako určitý mezník bychom mohli stanovit odstřel "fronty na maso", tedy Stalinova pomníku na Letné, který byl jednoznačným aktem rozchodu se stalinistickými pořádky. Byť ryze formálního, protože pořád ještě v silových složkách jak komunistické strany, tak i jí řízeného státu byly "staré osvědčené" kádry z 50. let, které se "zasloužily", o všechny nezákonnosti páchané v období stalinismu.
Komunistická strana byla navíc rozdělena na několik skupin, které spolu vedly vcelku nesmiřitelný boj. Vyrovnávání se s kultem osobnosti a dalšími "přehmaty" ve skutečnosti jen definovalo pozice jednotlivých part ve vedení zločineckého gangu - KSČ.
Do toho vstupovaly další společenské skupiny a síly, které si slibovaly určité změny ve vedení společnosti, případně revizi procesů s některými skupinami dříve postižených. Zcela jistě zde byly i skupiny, jejichž cílem (byť nevyhlášeným) byl nějaký "antiúnor". Nicméně tyto síly byly zcela marginální.
Vše se změnilo až po srpnové okupaci, kdy se právě tyto síly staly významnou složkou celospolečenského odporu proti okupantům.
Představa, že v roce 1968 byl u nás ohrožen socialismus jako takový paradoxně papouškuje asi nejodpornější normalizační dokument, známé "Poučení z krizového, vývoje". Právě v něm parta zločinců, kteří se zmocnili s okupanty v zádech moci ve státě, odůvodňovala své aktivity tím, že byl ohrožen socialismus, a že se "museli obětovat" a spolupracovat se sovětskými soudruhy, aby nedošlo ke zhroucení režimu a návratu kapitalismu.

Jaká byla realita?

Ti, kdo si vzpomínají na rok 1989, zcela jistě vzpomenou i na to, jak prakticky nikdo z vedení Občanského fóra i dalších "revolučních" organizací nebyl ochoten uvést "na plnou hubu", že se jedná o návrat ke kapitalismu ,a standardní demokracii. Navíc přiklonění k EHS, která se tehdy již transformovala do sociálfašistické EU, rozhodně ani kapitalisms ani demokracii zavádět nemohlo.
Nicméně socialismus jako takový byl ve společnosti velice populární a jedinou snahou většiny společenských sil i většiny občanů bylo odstranění zjevných hrubých chyb, které občané vcelku jasně viděli kolem sebe. Nicméně právě tyhle chyby a dlouhodobá neschopnost je odstranit nakonec vedly k vlažnějšímu postoji vůči režimu jako takovému.
Proto bylo verbální přihlášení se k opuštění socialismu jako takového "na plnou hubu" nemyslitelné. Současně ale nakonec společnost přijala Klausovy reformy vcelku klidně.
To samé se dělo i v roce 1968, kdy naprostá většina společnosti by akceptovala jako postačující odstranění zjevných chyb a nedostatků, které komunistický systém měl a z nichž většina odstranitelná byla, aniž by se sáhlo na socialistické základy režimu. Síly, které by chtěly něco více, by se ocitly na samém okraji politické scény a neměly by sebemenší šanci cokoli ze svého programu prosadit.

Byl nějaký reálný vzor?

Vedle Šikových utopií tržně socialistické ekonomiky zde byl zcela jednoznačně socialistický, a tehdy navíc úspěšnější než to, co bylo před rokem 1968 i po něm, model. Byla to jugoslávská "smíšená eknomika". Nicméně tržní prvky, u nás z důvodu rigidity stranického vedení naprosto nemyslitelné (a neproveditelné až do samého předpádu režimu za "přestavby") byly k vidění i v Maďarsku, NDR a Polsku. Všude tam vedle státně socialistického sektoru existoval a fungoval sektor soukromý (byť mimo Jugoslávii silně omezený a tolerovaný jen v některých úsecích ekonomiky).
Jakási kombinace tržních prvků se státně řízenou částí ekonomiky tedy mohla být vzorem a do jisté míry mohla být vzorem i kombinace soukromé ekonomiky se "státní správou", jaká zde byla v krátkém období 1945 - 1948 po zabavení majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů.
Dá se tedy s úspěchem předpokládat, že uvolnění možnosti soukromě podnikat v určitých sektorech ekonomiky se součaně dominující složkou ekonomiky řízené státem by do značné míry uspokojilo významnou část společnosti a opět ty společenské síly, které by chtěly něco víc, by skončily na nezájmu zbytku společnosti se o něco dalšího pokoušet.
V zásadě by nijak nebylo se socialistickým modelem v rozporu ani uvolnění kulturní s puštěním nesocialistického umění do našich kin a knihkupectví (případně televize), protože tohle se dělo jak v Maďarsku tak i Polsku a dalších sousedních socialistických zemích, kam se jezdilo na hudební festivaly a do kin, případně se odtud vozily a samizdatově překládaly knihy světových autorů. A opět tam měli socialismus a nijak si to s nim nevadilo. Jen u nás měli publikační monopol producenti bezcenných skřeků v intencích "socialistického realismu".

Důvody okupace

V zásadě se nedá, bez možnosti bádat v archivech bývalého SSSR, odhadnout, proč Brežněv a spol. odmítali v Československu povolit něco, co bylo běžné v dalších socialistických státech (a nakonec byla socialistickou i ta Jugoslávie).
Mohla za tím být snaha "vyzkoušet" striktně socialistický režim velmi podobný tomu sovětskému v relativně bohatém a civilizovaném státě, mohla za tím být obava z toho, že stát s kombinovanou ekonomikou bude mít tendenci se přiklonit, podobně jako ta Jugoslávie, ke konkurenci, představované Čínou, mohly za tím být ovšem i pouhé sklerotické pláty v mozkových arteriích sovětských gerontokratů.

Důsledky okupace

Pro nás jsou jasné: vržení zpět v ekonomice, kultuře i společenském vývoji jako takovém. K moci se dostalo panoptikum zjevných blbů a bezcharakterních monster, kterých si nevážili (a vážit ani nemohli) i ti komunisté, kteří prošli prověrkami, popřípadě byli do KSČ přijati za normalizace.
S výjimkou naprostých blbů, tzv. "osmašedesátníků" (kteří v tomto roce, paralelně s naším "obrodným procesem" bojovali v Západní Evropě za zavedení socialismu stalinisticko - maoistického typu), tvořících spolu se svými generačními sympatizanty nyní podstatnou část vedení EU, byl socialismus totálně zdiskreditován a rozsvítila se zelená pro přímou mocensko ekonomickou konfrontaci, kterou režim jako celek neustál ani v tom SSSR a pokus o jeho reformy, v mnohém podobné roku 1968 u nás, vedly k pádu tohoto režimu.
Zde by se zdálo, že si protiřečím, ale nikoli.
SSSR byl v době vystoupení Gorbačova na pokraji ekonomického zhroucení, do něhož stahoval i celý "tábor míru a socialismu", a byla zde tudíž docela jiná situace v porovnání s Československem roku 1968, které na tom zdaleka nebylo tak špatně a mohlo by si dovolit i takové ekonomické turbulence, jaké SSSR zlikvidovaly. Na druhé straně byly v té době v SSSR velice silné síly kriminálního charakteru, prorostlé se "státostranou", které nějaký pozitivní vývoj nepřipustily a strhly stát do politického a ekonomického chaosu, jaký tam byl za Jelcina.
O co těmto silám šlo, vidíme na oligarchizované Ukrajině, která si v mnohém nezadá se zhroucenými státy typu Somálska. Proto se také nelze divit obrovské popularitě a podpoře Putina, který jim, ne vždy čistým způsobem, ale IMHO "z hlediska vyššího principu mravního" naprosto spravedlivě, zaťal tipec.
Takovéto oligarchy (ani reálné kandidáty na jejich pozice) jsme tu v roce 1968 neměli, a tudíž je totální rozklad a zhroucení společnosti, jaké nastalo v SSSR po Gorbačovových reformách, krajně nepravděpodobné

V roce 1968 tedy nešlo o "ohrožení socialismu", ale pouze ohrožení jeho relativně raritně se vyskytující zvláště odporné formy. Naopak zásah proti procesům "Pražského jara" vedl k totálnímu zdiskreditování socialismu jako takového a fakticky předpřipravil cestu ke zhroucení socialistických režimů (i těch méně odporných) v roce 1989.