Jak je to s tím zbožím? 1

"Zdraví není zboží", hlásá bilboard, kolem kterého jezdím do práce. Je na něm jeden z oranžových expertů pro zdravotnictví a kolem něj jásající postavičky, snad dělníci, snad funkcionáři.

Zdraví není zboží

Zdraví se zcela jistě nedá koupit a ani jeho prodej nepřipadá v úvahu.
Prodej např. ledviny nebo jaterního štěpu k transplantaci či odběr krve k transfúzi za úplatu se dost dobře jako prodej zdraví označit nemohou, protože jednak je hlídáno, aby k nějakému výraznějšímu poklesu míry zdraví u dárce nedošlo, jednak je komerční stránka podrobena tak silným regulacím, že se o tržní vztahy v podstatě nejedná a jednat ani nemůže.
A existuje i řada dalších zdravotních služeb (zejména založených na vztazích mezi občany či pacienty), které byly socializující či fašizující státní mocí zahnány do pololegality či naprosté ilegality.

Co je zboží

Zboží se, pochopitelně, v oblasti zdravotnictví vyskytuje zcela regulérně a ve velkém množství druhů. Jen namátkou:

• léky
• zdravotnické pomůcky
• zdravotnické úkony
• preventivní úkony (např. očkování)
• zdravotnické a sociální služby (jaké se srovnávají s hotelovými)
• placené i neplacené administrativní úkony

Uvedené věci pochopitelně zbožím jsou, protože se kupují a prodávají.

Maskování

Ještě někdy v 19. století šel nemocný k doktorovi a následně mu zaplatil buď nějaký paušál, nebo podle rozpisu (jako třeba řemeslníkovi) použitý materiál a vykonanou práci. Pak šel do lékárny a za své si koupil, buď volně nebo dle receptu, příslušné léky.
Problémem bylo, že chudší vrstvy na toto zboží neměly peníze a vyrojilo se mnoho srdceryvných příběhů o rodinách zničených "příliš drahou" lékařskou péčí (včetně léků).
To vedlo některé levicově orientované odborníky i politiky ke koncepci sociálně řízeného zdravotnictví, které je hrazeno státem. U nás první takovýto plán "široké dostupnosti lékařské péče" byl podle komunistů vyroben za války v ilegalitě (Nedvědův plán).
Není to ovšem úplně pravda, už předtím existovalo komerční zdravotní pojištění, které bylo dostupné širším vrstvám společnosti (jaké známe v karikarurní podobě např. z filmu s Vlastou Burianem "U pokladny stál"). Příchod nacistů do značné míry tyto aspekty dostupnosti zdravotní péče zafixoval a zvýšil jejich dostupnost i dalším kategoriím obyvatelstva (je třeba si uvědomit, že fašismus a nacismus jsou konkurenční ideologie k marxismu a prakticky jim jde o to samé, včetně toho, že se opírají v demokratických zemích o ten stejný elektorát). Nacistické programy péče o pracující byly prakticky totožné s tím, co po nás po roce 1948 zaváděli komunisté (ozdravné programy pro pracující, speciální zařízení a sanatoria, v Německu i lodě, pro pracující apod.).
Je zajímavé, že nikdo neřešil problém hladovějících ubožáků tím, že by se ve státních pekárnách (jaké se objevily po roce 1948 v souvislosti s likvidací soukromníků) začal zdarma dávat chleba.
Údajně to zkusili v SSSR a míra zneužívání chleba zdarma byla tak obrovská, že toho přes veškeré komunistické nadšení na straně jedné i přes pro nás nepředstavitelný (protože jsme to nezažili ani za nacistické okupace) represívní aparát, který by teoreticky mohl to zneužívání potlačovat, museli nechat.
Zdravotnictví má prostě tu smůlu, že je přece jen složitější a jeho zneužívání není tak jednoduše poznatelné, jako skrmování chleba ve velkém slepicím a králíkům.

Tři sudičky

Za komunistů se vyprávěl vtip, pochopitelně "silně ze života" o narození socialistického zdravotnictví:

Když se socialistické zdravotnictví narodilo, stály u jeho kolébky tři sudičky.

• První řekla: "Budeš zadarmo."
• Druhá řekla: "Budeš pro všechny."
• Třetí řekla: "Budeš na špičkové světové úrovni."

A pak, jak to v podobných příbězích bývám to podělala sudička čtvrtá, která řekla:
"Ano, budeš mít všechny tyto vlastnosti, ale nikdy ne současně."
A od té doby, kdo nepodmazal, měl péči sice zdarma, ale na mizerné úrovni, kdo chtěl péči na světové úrovni, musel být buď z okruhu vybraných papalášů, nebo musel někoho podmáznout (atd.).

Tento poučný příběh má velmi obecnou platnost a vztahuje se prakticky na všechny zdravotnické systémy, které se snaží nějak socializovat. Platí do značné míry i na systém "Obamacare", proto ho také spousta lidí velmi rozumně odmítá, protože pro řadu pacientů v USA by znamenal buď zhoršení stávající (z komerčního pojištění hrazené) lékařské péče, případně nutnost si na kvalitnější (= v tomto případě standardní) péči platit peníze navíc.

dokončení příště