Je skutečně politika záležitostí jen odborníků?

Z dnes již otevřeně antidemokratických a v reálu fašistických zdrojů jsme ujišťováni o tom, že demokracie je vlastně jen "mýtus pro lháře a šarlatány". A že žádná demokracie v zásadě nemůže existovat, protože společnost i stát jsou příliš složité na to, aby se v nich vyznal prostý občan, který v důsledku pracovního vytížení a péče o rodinu nemá čas se těmto vysoce specializovaným otázkám věnovat.

Pojetí demokracie

V úvodu citované Britské listy pozitivně (alespoň jsem nezaznamenal nic, čím by si udrželi od recenzovaného textu "Demokracie pro realisty" od Christophera Achena a Larry Bartelse nějaký odstup) hodnotí "vědeckou práci", která v podstatě odmítá demokracii jako takovou.
Hlavní argumenty jsem citoval v úvodu: "Všechno je moc složité", "voliči ničemu nerozumějí a proto rozhodují špatně" s kontextem "voliče je třeba z rozhodování vyloučit, bez ohledu na to, zda bude následný stav pro forma nazýván demokracií, nebo už nikoli".

Demokracie v reálu

Nejčastěji vidíme demokracii zastupitelskou, kdy občané cestou voleb (které mohou probíhat různým způsobem) delegují část rozhodovacích pravomocí na zastupitele, provádějící legislativní agendu a nějakým způsobem jmenující a ovlivňující exekutivu, provádějící běžnou vládní (a státní vůbec) agendu.
Hlavní nevýhodou uvedeného způsobu demokracie je skutečnost, že politické strany a seskupení nabízejí "balík" programových cílů, s nímž se volič více či méně ztotožňuje, a nakonec volí "nejmenší zlo", tedy stranu, jejíž program se nejvíce blíží jeho preferencím (nebo alespoň těm prioritním). Alternativou jsou (u nás) volby senátní, kde tento "balík" je vázán na konkrétní osobnost, což je zpravidla čitelnější než partajní program.
V některých státech (u nás minimálně) je využíváno referendum, v němž voliči přímo rozhodují o určité konkrétní otázce. Problémem může být to, zda je referendum reálně vyvolatelné a následně závazné. Lze stanovit, a zkorumpovaní šmejdi v našich zavedených stranách to názorně předvádějí, takové podmínky, kdy vyvolání referenda je v praxi nemožné. Případně lze stanovit i nereálné podmínky pro závaznost referenda (což v zemi, kde je běžně volební účast kolem 20 - 30 procent může být i 50% účast voličů). Navíc ještě existuje tendence některé skupiny témat politické praxe z dosahu referenda zcela vyloučit.
Existují i další způsoby projevu vůle občanů, např. petice, které sice nemají u nás charakter zákonodárné iniciativy (v některých demokraciích mají), ale vysoká podpora nějaké petice (odpovídající takovému počtu voličů, kteří by již "mohli zahýbat" výsledkem voleb), může představovat pro politickou třídu Damoklův meč a bude tendence jí alespoň formálně vyhovět.
V některých státech podléhají volbám i část exekutivy a justice, což může mít jak pozitivní tak i negativní dopad (u nás by to nejspíš mělo přinejmenším v prvních desetiletích po zavedení dopad jednoznačně pozitivní).
Vcelku zajímavým prvkem demokracie, uplatňovaným v původních antických demokraciích, byla ostrakizace, tedy vyloučení (na základě prosté většiny hlasů občanů) určitého konkrétního politika z veřejného života a případně jeho nucený exil. Touto cestou bylo možno cíleně zbavovat politickou scénu antidemokratických a jinak škodlivých elementů. Zcela jistě by stálo za úvahu tento demokratický prvek u nás obnovit (či spíš zavést).

Dělba práce v demokracii

Pokud demokracie funguje alespoň jakžtakž správně, tak je situace naprosto stejná, jako když např. zadám staviteli mého domu finanční limity a některé speciální požadavky, a je na jeho odbornosti, aby se s nimi vyrovnal.
Řeknu-li mu "chci, aby dům měl půdu", tak je mi šumafu, zda tam budou trámy, betonové sloupky nebo kovová konstrukce, případně zda štíty domu budou mít nahoře polovalbu nebo valbu. Nicméně rovnou střechu za splnění svého požadavku považovat nebudu. Chci-li bezbariérový pohyb po domě, tak schodiště či žebříky, byť třeba architektonicky velmi efektní, nebudou asi ono pravé ořechové. Chci-li na WC umyvadlo hned vedle záchodové mísy, tak se stavitel bude divit, pokud neprodělal norovirózu (jednu ze skupiny viróz, které se nesprávně, leč vžitě, označují jako "střevní chřipka), při níž se člověk vyprazdňuje oběma konci trávicího ústrojí současně, leč já jako zadavatel ji prodělal, a protože toto onemocnění nezanechává trvalou imunitu, tak po této zkušenosti takovéto uspořádání WC prostě chci. Jak povede trubky k tomu umyvadlu a k té záchodové míse, to je jeho věc a jeho odbornost.
Rovněž se mu zcela jistě nebudu plést do výpočtů statiky domu, maximálně budu např. chtít rezervu v základech pro přistavování dalšího patra, bude-li to někdy zapotřebí a bude-li to ekonomicky možné, abych nemusel v takovém případě nyní stavěné základy rozkopávat.
Jinými slovy: Jsou to občané, kteří by měli rozhodovat o tom, kam má stát směřovat a jaké parametry má mít (což jsou otázky naprosto zásadní, kterým porozumí i naprostý laik, jako ten stavebník zda chce nebo nechce mít půdu či umyvadlo vedle záchodové mísy). Oněmi "podrobnými technickými detaily, kterým občané nerozumí" nechť se zabývají profesionální politikové, ale pouze v intencích toho, co si přejí občané.
Jinými slovy, pokud si občané, navzdory dobroserům a zločincům, odhlasují zrušení zákazu trestu smrti, tak od politiků chtějí jako adekvátní reakci zrušení či vypovězení příslušných mezinárodních smluv a nikoli blekotání, že to s ohledem na mezinárodní smlouvy nejde.

Další aspekty citovaného textu

Pokud se podíváme na citovaný text soudruhů Achena a Bartelse, potom vidíme, že obhajují své téze vyslovenými nesmysly.
Například se ohánějí rozporem mezi tím, že se podle průzkumů 65 procent voličů se domnívá, že vláda málo přispívá na chudé a jen 25 procent, že vláda dává málo na sociální podporu. V tomhle, pochopitelně, naprosto žádný rozpor není. Na chudé jde prostě málo peněz, přestože velké množství prostředku je viditelně (i pro významnou část občanů) vyhazováno z okna či splachováno do záchodu cestou sociálních dávek a nejrůznějších s tím spojených nákladů. Výsledek průzkumu tedy odpovídá tomu, že občané vidí zoufalou neefektivitu systému přidělování sociálních dávek a těch 40 procent by tento systém rádo vidělo překopaný tak, aby peníze šly cíleně lidem skutečně potřebným.
Stejně tak "použití vojenské síly" a "jití do války" jsou dvě zcela odlišné věci: Použitím vojenské síly bylo i např. zajetí a odstřelení Usámy bin Ládina komandem speciálních jednotek, aniž by bylo nutno jít do války s Pákistánem, na jehož území se to odehrálo. Použitím vojenské síly je i řada úspěšných akcí na osvobození rukojmí držených teroristy a ani v takových případech nejde o regulérní válku. Konec konců, i válka v Zálivu mohla být pojata jako vojenský nájezd a nikoli jako regulérní válka. A je velmi pravděpodobné, že v situaci, kdy v době první války nebyla politická vůle odstavit Saddáma od moci, by byl výsledek srovnatelný, či spíš lepší, než byl výsledek toho, co se skutečně stalo.
Citovaní pánové jsou zcela viditelně blekotalové naprostých nesmyslů.
Čímž se dostáváme k dalšímu aspektu celého problému: Je nám sugerováno, že zde máme jakousi "elitu", která pečlivě sleduje politickou situaci i další aspekty světového i vnitřního dění a geniálně vymýšlí strategické a taktické kroky, naprosto nepochopitelné obyčejným smrtelníkům, ale zcela jistě "šíleně užitečné".
V reálu se ovšem jedná o humanitní pseudovzdělance, vyučené v sofistifikovaném blekotání naprostých nesmyslů na filozofických a humanitních studiích, kteří nejsou schopni koherentní myšlenky a pokud se jim něco tak strašlivého přihodí, tak stejně neovládají žádný postup, jak to ze sebe dostat ven.
Sokalova aféra, kterou jsem na tomto blogu již několikrát citoval, zcela jednoznačně ukázala, že výstupem těchto "věd" jsou informačně bezcenné bláboly, s nimiž jsou "vystudovaní" naučeni zacházet přibližně stejně jako programy typu Elisa, jaký jsem měl i na Didaktikovi Gama, dejž mu Pánbu v křemíkovém nebi lehké spočinutí, přičemž obsahu těchto blábolů dotyční rozumějí asi jak ten počítač, tj. chytají se určitých slov a frází a na jejich základě generují permutace ze své slovní a frazeologické zásoby. Přitom algoritmus, který používají, je ve svém základu natolik primitivní, že se skutečně vejde (napsaný ve strojovém kódu) i s příslušnou databází slov a frází už do těch pár desítek kB paměti tohoto osmibitového počítače.
Je mi velice líto, ale tyhle lidi prostě za elitu nikdo rozumný považovat nemůže a v naprosté většině případů ani za nimi nic, co by odpovídalo tomuto pojmu, není vidět ani jako výsledek jejich aktivit (výjimky jistě existují, ale nepřevažují). Z tohoto důvodu budu raději, když bude o směrování státu rozhodovat paní, co mi stříhá vlasy, spolu s paní, co mi uklízí kancelář (a dělají to obě dobře) a, pochopitelně, spolu s dalšími podobnými, než nějaká "elita" z pražské kavárny nebo nějaké pseudovysoké pseudoškoly.

Jinými slovy, odborníci, a tím spíše "odborníci" zde nejsou proto, aby rozhodovali o směrování státu a dalších strategckých (ale i zásadnějších taktických) věcech ohledne jeho směrování. Měli by zůstat tam, kde patří, tj. na postu technických pracovníků, kteří dělají to, co jim zákazník (v tomto případě občan) dělat nařídí. Ti, kteří se snaží dostat do rozhodovací pozice a prosazovat cokoli proti vůli občanů, by měli být vykopnuti naprosto stejně jako malíř, který nám natřel zeď v bytě na růžovo místo požadované zelené, protože ta růžová je podle jeho úsudku lepší.