neděle 20. listopadu 2016

Film, z něhož mrazí

Před několika dny jsem opět shlédl film "Kdo chce zabít Jessii". Je to film v kontextu se současností silně mrazivý.

Historie

Film byl natočen v době "sociální krize" na konci 60. let, premiéru měl v roce 1966. Hraje v něm špička tehdejších herců a výtvarnou stránku zajišťoval Kája Saudek, opět hvězdná osobnost éry uvolňování ve společnosti, později zlikvidovaná Husákem a spol.
Jsem toho názoru, že se jedná o film obecně známý, jeden ze "zlaté éry" českého (československého) filmu.
V době, kdy šel do kin, tak docházelo k uvolňování sociální politiky a změkčování komunistické diktatury, která se hroutila nejen tlakem zvenčí, ale i vnitřním rozkladem.
Pasáže vynikající Dany Medřické o "kontrole snů", aby i sny občanů byly "společensky žádoucí", i jejích nahrávačů a spoluhráčů, působily v té době již jako parodie na odehnívající režim, který měl v rámci optimistických předpokladů být vystřídán něčím lepším.
Neuvažovalo se, pochopitelně, o návratu k tržní ekonomice, ale o nějaké přeměně na ekonomiku kombinovanou, spojenou s částečným pluralismem i v politice, jak to ti ze šťastnějších spoluobčanů, kteří dostali patřičnou výjezdní doložku, viděli v tehdejší Jugoslávii.
Když byl tento film, za normalizace nepřístupný, zdostupněn znovu (hlavně vydáním na DVD), měli jsme za sebou revoluci v roce 1989, která slibovala vymést normalizační režim i s těmi, kdo by rádi občany kontrolovali, třebas i na úrovni "povolených a zakázaných" snů.
Opět jsme se na výše zmíněné pasáže mohli dívat s nadhledem, jako na něco, co bylo, i našimi cinkajícími klíči, vykopnuto na smetiště dějin.

Současnost

Bohužel, dnes je situace naprosto jiná.
To, co je ve filmu parodie na komunistický režim, v té době oslabený, a co později umožňovalo divákům do stejných scén vložit své vnímání stejně odpudivé normalizace, která už byla opět v té době zlikvidována, děsivým způsobem souzní se současnou politickou situací.
V současné době politice dominuje zuřivá snaha antidemokratických sil kontrolovat prakticky jakékoli hnutí občanů a "nesprávná" tvrdě potlačovat. Kontroluje se internet, patrně (vzhledem k příkazům na její uchovávání na poštovních servrech i v případě, že ji uživatel ve své schránce smaže) včetně e-mailové korespondence.
Nedělejme si iluze, plošná kontrola korespondence byla i za komunistů. Fotochema vyráběla speciální fotopapíry citlivé na infračervené záření, kterými se prosvětlovaly dopisy. Technické řešení bylo podobné, jako u rentgenování "po vrstvách", kdy se lampa posunuje jedním směrem a citlivá vrstva směrem opačným. Z geometrie tohoto posunu následně plyne, která vrstva prosvěcovaného 3D objektu je zobrazena ostře a které jsou rozmazané.
Nemusely se tedy dopisy rozlepovat, jak se spousta občanů domnívala a doplňovala kvůli tomu oficiální lepidlo na obálce nějakým dalším zalepením.
Ze všech rohů na nás trčí videokamery, jejichž materál je ovšem užíván ryze selektivně. Pokud bude normální občan někým přepaden, oloupen, znásilněn/a a podobně, a pachatelem bude imigrant nebo příslušník některé z privilegovných minorit, bude záznam nepoužitelný, nedostupný, nebo ho "omylem" smažou. Pokud bude skupina normálních občanů před stejnými kamerami proti těmto poměrům protestovat, dostane tribunál pro souzení "ideozločinů" záznam v kvalitě de luxe.

Úroveň kontroly

Kontrola až na úroveň snů, aby bylo možno eliminovat sny "škodlivé" a násilným zásahem je proměnit na sny "společensky žádoucí", je vlhkým snem kteréhokoli z "liberálů", usilujících o totalitní kontrolu nad společností ve stylu Orwellova 1984.
Právě proto, že tuto snahu o absolutní kontrolu nad společností, realizovanou pomocí ryze fašistoidních příkazů a zákazů, vidíme kolem sebe dnes a denně, působí příslušné partie filmu o kontrole snů a jejich usměrňování nikoli jako parodie něčeho, co už není a můžeme si z toho dělat legraci, ale jako mrazící popis totality, která se dere k moci.
A když jsme u toho Orwella: Už dnes se "liberálové" pokoušejí změnit i dějiny.
Mohli jsme zachytit na vícero fašistoidních informačních serverech články, které zpochybňují děsivý nárůst zločinnosti, k jakému dochází v souvislosti s příchodem imigrantů z islámistických zrůdostánů. Jejich autoři tvrdí, že se lidé "pletou", či dokonce "lžou", že nikdy v evropských zemích nebylo bezpečno, že tato bezpečnost je "jen sen o idealizované minulosti".
Je to, pochopitelně, v hrubém rozporu s prožitou realitou většiny normálních občanů. Mladší generace si maximálně mohou myslet, že by snad "oficiální informátoři" nemohli mít drzost tak nehorázně lhát, nicméně kdo zažil u nás třeba jen devadesátá léta a třeba jen jako puberťák, tak ví, že tato realita opravdu existovala.
Opět se tedy setkáváme u našich "liberálů" s něčím orwellovským, tentokrát s pokusy falšovat minulost a předstírat, že některé negativní důsledky jejich aktivit byly "odjakživa" a jiné poměry nikdy nebyly.

Obávám se, že společenský pohyb, jehož jsme v současnosti v civilizovaných zemích svědky, je poslední příležitost k záchraně před pádem do naprosté totality, proti níž byla i nechvalně proslulá 50. léta (u nás, nebo 30. za Stalina v SSSR) jen beránčím vrněním. Protlačovatelů této nastupující totality bychom se ale rozhodně neměli zbavovat sametově, protože vyhozeni oknem vlezou dveřmi a vyhozeni dveřmi vlezou jinudy, ale přinejmenším "šmirglpapírově" nebo raději "rašplově".

Žádné komentáře:

Okomentovat