Proč "kavárníci" vzbuzují takový odpor?

"Kavárníci" se hlásí k odkazu Václava Havla a přesto působí ve většině společnosti odpor. Proč tomu tak je?

Václav Havel

Václav Havel byl prvním polistopadovým presidentem a následně i dvakrát presidentem ČR. Byl a je velice známý v zahraničí, méně uznáván je doma ("doma nikdo prorokem" platí i pro něj).
Můžeme patrně bez vážnějších pochyb konstatovat, že Václav Havel byl z mnoha důvodů osobou nejpřijatelnější jak pro odcházející komunisty, tak i pro Občanské Fórum. Komunisté (správně) předpokládali, že jako osoba vysoce morální zabrání nějakému krvavému zúčtování (kteeré by potřebovali jak prase drbání), aktivisté z OF i další v něm zase viděli osobu z disentu, provázanou s Chartou, asi nejznámější disidentskou organizaci.
Dá se říci, že Václav Havel v této dvojroli nezklamal a vděčíme patrně z významné části jeho osobě za bezproblémové předání moci, tedy za to, že nedošlo k nějaké variantě se střelbou a snahou o mocenské potlačení občanských nepokojů. Je otázka, zda by se takové potlačení mohlo zdařit, spíš ne (i v Rumunsku nakonec skalní komunisté prohráli a Ceausesku byl i s manželkou před televizními kamerami zastřelen), ale mohla reálně téct spousta krve poté, co by části armády a policie spolu s narychlo ozbrojenými občany stáli proti zbytku armády i policie i části Lidových milicí.
Václav Havel zcela jistě dělal také chyby, které dnes, s odstupem času vidí každý moula. Nicméně se v podstatě dopustil pouze jediné chyby "talleyrandovské" (ve smyslu prohlášení onoho starého lišáka "Bylo to něco horšího než zločin, byla to chyba", čímž komentoval únos a popravu vévody d´Enghienského, přestože on sám byl jedním z iniciátorů této akce).
Tou chybou V. Havla bylo zadržení Miroslava Sládka před jeho volbou na druhé období presidentování v České republice v roce 1998, kdy také poprvé zazněla (z úst republikánského poslance Vlčka) slova o neuznání výsledku volby a nelegitimitě zvoleného presidenta (takže víme, na koho a na jakou ideologii "antizemanovci" ve skutečnosti navazují).
Tahle akce, opravdu si netroufám vyjadřovat se k tomu, zda ji V. Havel inicioval, nicméně o ní musel vědět a neudělal nic na její překažení, jednak zdiskreditovala konec jeho presidentování, jednak zdiskreditovala i volbu presidenta parlamentem (protože předvedla, že ke zmanipulování této volby stačí v ideálním případě protizákonné zadržení jednoho poslance či senátora) a byla jednou z příčin prosazení volby presidenta občany.
Čímž nastal pro elitáře problém, protože tyhle volby se manipulují a falšují mnohem hůře. Takže vlastně "elitářský přístup", kam zcela jistě patřilo manipulativní zadržení Miroslava Sládka za účelem zajištění vítězství "správného" kandidáta, nakonec vedl k porážce touto "elitou" protežovaného sudeťákofila Schwarzenberka.
Nicméně, opakuji znovu, Václav Havel byl prvním demokratickým presidentem po 41 let trvající vládě komunistického teroru. Neměl ani moc možností navazovat na své prvorepubliční předchůdce, protože se ocitl ve zcela jiné vnitro i zahraničně politické situaci státu. Takovíto průkopníci dělají chyby zcela zákonitě (a někdy na ně i doplatí) a je na těch, co jdou v jejich stopách, aby míjeli slepé uličky a drželi se dál od propastí s nepevnými okraji (zejména v místech, kde jsou stopy, že tam někdo slítl).

Pražská kavárna

Tato skupina intelektuálů a hlavně pseudointelektuálů se sice verbálně hlásí k odkazu Václava Havla, ale hlásí se spíše k onomu problematickému, co na konci období jeho presidentování vedlo k poklesu jeho popularity ve společnosti. Přitom nejsou s to pochopit, že i pro ně platí ono "quod licet Iovi, non licet bovi", takže co prošlo (z výše uvedených a mnoha dalších důvodů) Václavu Havlovi, to prostě neprojde (lidi to prostě nezkousnou) jim.
Zcela jistě jim dělá neplechu v agitaci i jejich angažovanost ve známé "televizní stávce", protože naprostá většina veřejnosti již dávno prokoukla, že tam nešlo o žádné politické ideály, ale o udržení státních penězovodů do kapes jejich a s nimi spřízněných osob. Konec konců, ten penězovod začíná v kapsách nás všech nenáviděným "veřejnoprávním" poplatkem, v podstatě penězi za naprosté nic, protože česká televize již dávno kritéria veřejnoprávního informačního zdroje nesplňuje a v současné době je asi stejně věrohodná, jako druhdy Rudé Právo.
"Pražskokavárníci" zcela bezostyšně natahují své pracky po moci, přičemž je rouška politických a etických frází, jíž se přitom halí, teninká a roztrhaná, takže jen hlupáci nevidí, co se pod ní skrývá. Pochopitelně, tato moc je pro ně spojena s ještě větším počtem dotací na nesmyslné televizní pořady a filmy, na které se nikdo nedívá a prodej DVD ani nezaplatí jejich výrobní náklady, divadelních her, na které nikdo nechodí (a kdo přijde, ten po prvním jednání znechucen odejde) i knih, které prakticky nikdo nekoupí (vyjma těch, co zařizují reprezentační prostory stylem "a tuto vitrínu potřebuji zaplnit knihami").
Důležitější je ovšem jejich touha pokrýt tyto své ekonomické potřeby i politickou mocí, aniž by si byli ochotni uvědomnit, že tato moc je také spojena s odpovědností. Té se vyhýbají jako čert kříži.
Politiku je v jejich představách neomezeným "pácháním dobra", které si ovšem představují asi jako komixové postavičky Pif a Pifík (snad z Ohníčku), kdy při hře na zbojníky Pif řekl Pifíkovi, že budou bohatým brát a chudým dávat, a když se Pifík zeptal, kdože jsou ti chudí, dostalo se mu odpovědi, že oni dva. To, pochopitelně, souvisí s jejich socialistickými tendencemi (protože v nesocialistické ekonomice není možné točit filmy, které nikdo nechce vidět, psát knihy, které nikdo nechce číst, atd.). Tyto tendence měl i Václav Havel, ale u něj jejich negativní dopad do jisté míry omezoval jeho humanismus, zatímco u "kavárníků" žádná taková brzda není přítomna.
Jejich případnou vládu bych si dovolil nazvat, podle výše uvedeného citátu, "bovokracií", protože lepší název mě prostě nenapadá.
"Kavárníci" mohou uspět v podstatě u části studentů, především humanitních oborů, a s nimi úzce souvisejících parazitů z neziskovek. Už studenti exaktnějších oborů, a zejména ti, kteří si při studiu přivydělávají reálnou prací, jsou vůči jejich tézím výrazně imunnější.
Ekonomicky regulérně aktivní společnost je prostě ignoruje, což je na jedné straně dobře, na straně druhé je to ovšem chyba, protože tato nevšímavost do jisté míry vytváří prostor pro "kavárnické" aktivity i agitaci. Je třeba si uvědomit, že se, podobně jako v případě italských fašistů nebo německých nacistů, nebo komunistů, nejedná o "pár křiklounů", ale o organizovanou skupinu, bažící po moci, jejíž bovokracie by byla pro zbytek společnosti velmi podobně nepříjemná jako vláda výše vzpomenutých politických uskupení.

V současné době se stále více rýsuje nějaká "kavárnická" akce na 17. listopad. Bude nutné tuto akci neignorovat, ale ukázat aktivně jí i jejím organizátorům světlo v barvě semaforové červeně.