Pravice a levice

Existují vůbec ještě v moderní politice pravice a levice?

Definice

Klasická definice, které se hodlám držet, je ta, že levice prosazuje "více státu", tj. více zasahování do sféry jednotlivých občanů, ale i organizací až po státní (státními institucemi řízenou) ekonomiku. Omezuje lidská práva i práva občanská (přestože se velmi často ohání bojem "za ně"). Určitou kompenzací může být podpora nezodpovědnosti a nezodpovědných (která ovšem přenáší břemeno jejich zaopatření na ramena těch zodpovědnějších). Té je dosaženo nivelací příjmů i sociálních benefitů. Pravice naopak omezuje roli státu a jeho zasahování od sféry jednotlivých občanů až po sféru celostátní. Podporuje odpovědnost (což vede k neblahému osudu lidí naopak nezodpovědných). Schopní a kvalitní lidé se pod vládou pravice mají výrazně lépe než neschopí lemplové.
Jinými slovy, levicová vláda je ideální pro lidi bez iniciativy, neschopné se o sebe postarat. Pravicová je naopak ideální pro lidi schopné a iniciativní.

Problém

Zásadní problém levice spočívá v tom, že vyhraněná levicová ekonomika nutně musí vést k ekonomickému a na něj navazujícímu politickému krachu. Je to proto, že "řízená" ekonomika je z mnoha důvodů řízena obligátně špatně. Na cílová místa se podle Parkinsonových zákonů dostávají neschopní lidé ("každý schopný je povyšován tak dlouho, až se dostane na místo, na které jeho schopnosti už nestačí, a na tomto místě pak zůstane"). Ekonomika řízená neschopnými lidmi, musí nutně jít do kopru, zejména v situaci, kdy se objevují kvalitativně nové jevy (socialismus takto dojel mj. na počítače, jejichž využití nezvládl zavést). V pravicovém uspořádání společnosti blbové na klíčových místech státních institucí vadí podstatně méně, protože tyto instituce mají jen malou (v ideálním případě žádnou) pravomoc.
Je jasné, že levice se svými ekonomickými neúspěchy musí provádět nějaká kompenzační opatření, která by je zakryla, či zakamuflovala. Nacistická, fašistická i sovětská ekonomika to řešily zbrojením a expanzí. Je prokázáno (mj. akta Norimberského procesu), že kdyby Anglie a Francie nepodpořily Hitlera v Mnichově, nacistické Německo by se ekonomicky do roka zhroutilo. Velkou ranou pro ně bylo vyvezení československého zlata a dalšího majetku do Velké Británie, protože z tohoto důvodu muselo už necelý půlrok po okupaci pomnichovského zbytku našeho státu vyrazit na kořistnou výpravu do Polska. Až okupace Francie do jisté míry stabilizovala německou ekonomiku, ovšem za cenu otrocké práce do Německa odvlečených obyvatel porobených území.
Podobně bylo motivováno i tažení Itálie do Etiopiem a později na Balkáně.
SSSR zase atakoval Finsko a nakonec zabral kus Polska a Rumunska. Navíc prováděl rozsáhlou vnitřní expanzi, která probíhala formou vyhlazování neruského obyvatelstva a jeho nahrazování etnickými Rusy. V některých oblastech si polepšili i Židé (vzniklou vlnu antisemitismu a antirususmu Němci za války naštěstí nedokázali využít), byť bývali postiženi rovněž "politicky nespolehliví" příslušníci těchto etnik a jejich rodiny. Asi nejznámější je státem řízený hladomor na Ukrajině, jehož obětí bylo 2,6 až 7 milionů lidí, horní odhad tedy převyšuje obecně uváděný počet obětí hitlerovského holokaustu a i dolní předčí holokaust Arménů v Turecku. Přitom nešlo o jedinou akci tohoto druhu, jen o tu nejlépe známou a zdokumentovanou. Některé oblasti Ukrajiny se staly národnostně převážně až ryze ruskými. Důsledkem toho jsou i současné události na Ukrajině, kdy poruštěný východ, kde byli za Stalina Ukrajinci dílem vybiti, dílem vyhnáni, rebeluje proti ukrajinským částem státu. Podobné antagonismy mezi autochtonním obyvatelstvem a ruskými imigranty můžeme vidět i v Pobaltí.
Nacistický holokaust byl do jisté míry také jakousi "vnitřní expanzí", vykonávanou z podobných ekonomických a politických příčin (rasové zdůvodnění bylo ryzí záminkou). Podle některých historiků i pramenů, které to dokládají, šlo lidem, kteří stáli za Hitlerem, o nalezení bohaté a současně postradatelné části německé společnosti. Poučili se ze zkušenosti bolševiků, že kapitalisté jsou sice bohatí a je tudíž co jejich okradením získat, ale bez nich dojde k drsnému ekonomickému propadu státní ekonomiky (který by dopadl v Německu hůř než v Rusku). Oproti tomu Židé neměli monopol na žádné znalosti a dovednosti, čímž byli v ekonomice státu postradatelní, a tak lidé v pozadí dali zelenou Hitlerovi s jeho antisemitismem.
Po druhé světové válce se objevila řada "-ismů" levicového střihu, z nichž některé se hlásily k marxismu, jiné předstíraly a předstírají, že s ním nemají nic společného.

Politická scéna

Současná situace je taková, že v podstatě na politické scéně jsou a byly téměř jen strany, které by ještě v meziválečném období platily za levicové až ultralevicové. Podívejme se alespoň na ty hlavní a s významnější podporou voličů, historickou či současnou:

• Klerikálové (KDU-ČSL, TOP09, ODS) Tyto strany zcela jednoznačně prosazují (re)christianizaci společnosti. Snaží se postavit mimo zákon (nebo alespoň pro počátek silně diskriminovat) ateisty i přívržence neabrahámovských náboženství. Pochopitelně, to je levicový až ultralevicový program, protože klerikalismus potlačuje občanské svobody i lidská práva, zavádí kolektivismus (řízený prostřednictvím církví a náboženských společností), vymývání mozků náboženskou výchovou a výukou (výsledkem těchto procesů jsou doslova zmrzačení lidé, většinou doživotně), v ekonomice prosazují různé sociální a socializující programy. Názorně to předvedl Josef Lux, který prosadil (spolu s dalšími) jako náhrady za majetek zabavený při komunistické kolektivizaci nominálně hodnotné, ale tržně zcela bezcenné akcie krachujících JZD a státních statků, čímž v podstatě dovršil a zpečetil komunistickou zlodějinu (obrovský rozdíl proti církevním "restitucím"). Spousta lidí tomuto "hadovi na tři" přála (a někteří se za to i modlili), nemoc a smrt, což se mu také stalo. Část klerikálů také podporuje islamizaci země.
• Komunisté Asi nemá cenu komentovat, tito lidé vždy tvrdili a tvrdit budou, že nejlepší to bylo za Gottwalda.
• ČSSD Tato strana se vyprofilovala jako "měkčí" verze komunistů. Zavádí a podporuje bezcenné socialistické nesmysly, kterými zhoršuje ekonomiku. Současně ani není s to zafungovat tam, kde by mohla ekonomiku státu podpořit, o tom je i kauza s dalajlámou, která poškodila naše ekonomické zájmy v Číně a soudruzi místo okamžitého vykopnutí provinilých ministrů sepsali trapně poníženou supliku.
• ANO Toto je sice projekt velkopodnikatele Babiše, což mu dodává určitou důvěryhodnost u některých pravicověji smýšlejících osob, ale jde o podnikatele, který je silně závislý na dotacích a dalších socialistických deformacích trhu. Z tohoto důvodu od něj nemůžeme očekávat žádnou podporu pro omezování socialismu (maximálně takovou, která by výrazně více poškodila jeho konkurenty). EET je socialistické opatření, které má zlikvidovat drobné podnikatele tím, že výrazně zvýší fixní náklady na jejich činnost, čímž jejich ekonomickou bilanci dostane do záporných hodnot. Navíc data z EET umožňují nalézt a cíleně potlačit rozvíjející se firmy, z nichž by mohly pro ty Babišovy vyrůst konkurenti.
• Věci veřejné jsou podobným projektem jako ANO, který se už proflákl svou podstatou a je v zániku.
• Starostové Tato skupina je do jisté míry podobná předchozím s tím, že na jedné straně jde o lidi z praxe, kteří nemají zájem prosazovat vysloveně škodlivé nesmysly, na straně druhé jsou ovšem obce již tak silně závislé na socialistickém přerozdělování, že se podpory jeho zrušení či alespoň výrazného omezení z jejich strany těžko dočkáme.
• Svobodní Tato strana se sice ohání pravicovou politikou a tržním hospodářstvím, nicméně v reálu tím, že podporuje islamisty (pod praporem "neomezené náboženské svobody") je velice synergická s klerikály. Svobodní v jiných státech jsou skutečně demokratičtí a pravicoví, což se projevuje jejich protiislamistickými postoji (Německo, Rakousko).
• Zelení Jedná se jednoznačně o levicovou až ultralevicovou stranu. Jejich "ideje" jsou v demokratickém prostředí naprosto neprosaditelné, proto potřebují antidemokratickou EU, která tyto zjevně škodlivé nesmysly nařizuje a současně blokuje možnost tyto hovadiny vůlí evropských občanů zvrátit nebo odstranit.
• Sládkovci Tato strana se nikdy neoháněla demokratičností a rychle se propadla mimo parlament.
• ODA Tato strana sice předstírala pravicovost, ale v ekonomice prosazovala "bankovní socialismus", jehož negativní následky pociťujeme na svých peněženkách dodnes (idea "řízené inflace přiliš drahé koruny", vykrádající naše úspory, pochází právě odtud).
• Drobné mimopralamentní strany Z nich asi jen strana soukromníků je skutečně pravicová, ovšem jejich voličská podpora je velice nízká
• Populisté U nás se do krajských zastupitelství dostaly SPO a SPD, SPD je též v parlamentu. Tyto strany jediné reagují na přání a potřeby voličů. Jako jediné snesou označení "demokratické strany", aniž by se tím musela znásilňovat realita.

Nové rozdělení politické scény

Výše uvedený přehled naší politické scény ukazuje jasně, že prakticky všechny historicky pravicové strany (či k pravicovosti se alespoň formálně hlásící) převzaly levicovou agendu a maximálně působí jako "umírněná" levice. Skutečně pravicově smýšlející osoby z nich byly vypuzeny, nebo zanikly cestou přirozených demografických dějů. Přestože v některých směrech ještě některé z těchto stran ukazují jakási rezidua pravicovosti a demokratičnosti (např. boj proti fašistickému protikuřáckému zákonu) v řadě případů jsou s levičáckými idejemi do značné míry konformní (např. podpora našeho členství v EU). Tyto strany rovněž velmi dobře charakterizuje "technologie moci", která je velice často preferována před politickými idejemi. Charakterizuje je rovněž naprosté neplnění volebních slibů, přičemž v poslední době jim už občané nestojí ani za vymýšlení nějakých sofistifikovanějších výmluv, jak to dělaly ještě před rokem 2000.
Z této scény se vymykají pouze "populisté", jejichž politická teorie i praktické aktivity představují značný kontrast proti předchozím stranám. Ty v nich vidí (právem) potenciálního a potenciálně fatálního soupeře. Snaží se proto odrazovat voliče předstíráním "nulového koaličního potenciálu" těchto stran, a to i za cenu vytváření formálně "pravolevých" koalic, případně budou raději spolupracovat i s jim ideově daleko bližšími komunisty. Z tohoto důvodu musí štvát politiky ČSSD i president Zeman, který na Bohumínském sjezdu prosadil (dnes nedodržovaný) zákaz spolupráce ČSSD s komunisty a občas ho i připomene.
Jsem osobně přesvědčen o tom, že následně se bude politická scéna u nás (a v podstatě tento trend je v některých státech EU i mimo ni pokročilejší) dělit nikoli na pravici a levici, ale na elitáře a populisty, přičemž ti populisté jsou jednoznačně bližší demokracii jako takové, zatímco elitáři budou prosazovat různá omezení demokracie ("některé věci jsou tak důležité a samozřejmé, že o nich nesmějí hlasovat ani voliči, ani jejich zvolení zástupci"). Případně budou elitáři hledat cesty, jak demokracii fakticky zrušit. Pozor bychom si měli dávat mimo jiné na prosazování elektronizace voleb, protože v této situaci se může velice snadno stát, že "volit" budou elity s přístupovými právy k odevzdaným hlasům. A ohlídat něco takového jde podstatně hůř než sčítání lístků z uren. V podstatě by to byla sofistifikovanější verze "jednotné kandidátky Národní Fronty" z dob komunistické éry. Stejným nebezpečím je i snaha udělování práva volit cizincům, už proto že potom mohou tito lidé masově přejíždět z jednoho státu do druhého a zajišťovat svými hlasy, že volby dopadnou "správně" - tedy opět komunistická snaha zlikvidovat význam voleb jako něčeho, co reálně rozhoduje o dění ve státě.

Jinými slovy, dělení na pravici a levici v podstatě zaniká a jeho roli převezme na naší politické scéně se zviditelňující, v některých jiných státech už zcela jednoznačná dělící čára mezi demokraty a antidemokraty.