Pětka z biologie 1

Soudruzi filosofové razí heslo, že rasa, případně pohlaví, jsou jen společenské konstrukty, bez biologické podstaty. Za něco podobného by v biologii musela nutně padnout pětka jako hrom.

Zdroj

Uvedenou "geniální myšlenku" přinesly, jak jinak, Britské Listy s odkazem na, opět jak jinak, Guardian.
Zdrojem této "geniální" myšlenky, je jakýsi Kwame Anthony Appiah, profesor filosofie. Hlásá, že "rasa a národní příslušnost byly vždy proměnlivé a vyvíjely se, a proto se přežily".

V čem je problém

Existují naprosto jednoznačné genetické doklady, které jsou s to přiřadit jedince do určité skupiny národů, případně směsky. O nás víme, že vedle slovanského základu se v našem rodokmenu objevují kořeny keltské, které jsou silnější u populace z Čech a menší podíl keltských genů má populace Moravy a naší části Slezska. Pochopitelně, jsou zde i příměsi další, jak jsem o tom psal v nedávno ukončené sérii "česká směska a xenofobie".
Naprosto stejně lze vytvořit genetický profil i dalších národů v Evropě. Přitom se bude, bez ohledu na míšení populací, v řadě momentů lišit. Jistěže ne tak, že bychom s jistotou poznali např. Čecha od Němce, ale budeme-li mít dostatečně velké skupiny (dolní limit velikosti někde kolem stovky) náhodně vybraných Čechů a Němců, pak je s poměrně vysokou pravděpodobností zařadíme správně (a to se bude týkat i mnoha dalších evropských národů). Problém by mohli dělat geneticky dosud +- homogenní potomci exulantů, žijící na území jiného státu a v nich "naturalizovaní".
Pokud půjdeme ještě o level výš, tak mezi rasami jsou rozdíly v celých komplexech genů (či spíš jejich alel), které souvisejí jednak s ryze náhodnými jevy (např. krevní skupiny a rozlišení jednotlivých ras mezi nimi), jednak související s přizpůsobením se místním podmínkám.
Přitom u těch krevních skupin a některých dalších jevů, které vznikají do jisté míry náhodně (jaké geny měla skupinka lidí, která danou oblast osídlila svým rozrodem) se může jednat o dosti drsnou nekompatibilitu, která může jednosměrně nebo dokonce i obousměrně zabránit úspěšnému převodu krve.
Asi nejvýraznější je přizpůsobení se nižšímu slunečnímu osvitu barvou pleti. Ztráta kožní pigmentace byla klíčová pro osidlování oblastí vzdálených od rovníku, protože populace s původní tmavou pletí, kterou s největší pravděpodobností měli společní předkové veškerého lidstva, nejsou s to v těchto oblastech žít pro nedostatečnou tvorbu vitamínu D. Respektive mohou se takovéto populace šířit podél mořských břehů a velkých toků, pokud si udrží ve stravě dostatečný podíl ryb. Rolnické populace (po neolitické revoluci), jejichž hlavním zdrojem potravy byly vypěstované rostliny, by prostě vyhynuly na křivici a další komplikace spojené s nedostatkem tohoto vitamínu.
Poslední genetické studie ukázaly, že genetickou výbavu pro světlou pleť měli i neandrtálci, žijící na našem území i severněji. Přitom s největší pravděpodobností přišli ke světlé pleti zcela nezávisle na lidech moderního typu. Probíhalo to prostě tak, že z Afriky, jakožto kolébky lidstva, vyšli postupně lidé nejprve neandrtálského typu, pravděpodobně přes tehdy ještě existující pevninský most přes nynější Gibraltarskou úžinu. Ti zajistili starší dobu kamennou.
Někudy, není zcela jasné, kudy, se do Evropy dostala i mezolitická populace, kulturou blízká současným S'anům na jihu Afriky (Křovákům), případně trpaslíkům z afrických dešťných pralesů.
Cestou kolem Černého moře, kde došlo patrně ke "zkrocení" obilí a vzniku primitivního zemědělství, se potom do Evropy, a to patrně ve více vlnách, vevalila další populace, již ovládající zemědělství a tudíž alespoň zpočátku mírově koexistující s mesolitickou populací (protože tyto populace preferovaly různé typy krajiny).
Všechny tyto populace musely cestou nabýt světlé barvy pleti, čehož lze dosáhnout patrně různými cestami, protože existují geny pro syntézu melaninu v kožních buňkách a geny, které řídí to, jak ta syntéza bude mohutná, i to, jaký podíl melanin produkujících buněk bude v kůži zastoupen.
Do této, donedávna jasné, představy vstoupili ještě děnisované, objevení relativně nedávno a geneticky (podle dosavadních analýz DNA) vzdálení od neandrtálců i lidí dnešního typu asi stejně. A vstoupilo do toho i vzájemné míšení populací, ať už je budeme nazývat "rasami", nebo "velmi blízkými druhy". Důležité je, že moderní Evropané se jednou až dvakrát mísili s neandrtálci (údajně je jedním z výsledků tohoto míšení komplex genů, řídících imunitu, které se občas "zblázní" a vyvolají alergii), některé populace v Asii mají mezi svými předky kromě neandrtálců i Děnisovany. Přitom není vyloučeno ani to, že bude objeveno ještě nějaké další staré lidské plemeno, nějakým podílem vstupující do genetiky současného lidstva. Ti děnisované (respektive jejich geny) se nyní dostávají do Evropy cestou zde se usazujících neindoevropských obyvatel Asie (u nás nejčastěji Vietnamci) a jejich mísením se současnou evropskou populací.
Jak jsem uvedl, všechny tyto populace, bez ohledu na to, kdo, kdy, kde a s kým se vyspal, musely projít drsnou selekcí, která odstranila jedince, mezi jejichž předky nedošlo k mutaci či genové kombinaci, zesvětlující pleť. Selekční tlak to musel být obrovský, protože se uplatnil i diferencovaně v tom smyslu, že čím dále od rovníku populace žila, tím světlejší pleť (a deriváty kůže) měla. Současně se uzavřela cesta zpět do Afriky, protože tamní podmínky, a zejména sluneční osvit, není s to "vybělená" populace snést, pokud neprošla technickým rozvojem a nevynalezla krytí proti slunci a další podobné prostředky (až po ochranné masti s faktorem X-té generace). Bez nich by došlo k těžkému poškození kůže (ale i očí) a zapracoval by Darwin, ale v opačném gardu než v zemích daleko od rovníku.
Tohle lze pozorovat velice dobře u španělského (a portugalského) osídlování jižní a střední Ameriky, kdy "čistokrevní" evropané se udrželi pouze jako bohatá vrstva kreolů, která právě sociálními benefity kompenzuje tělesnou nepřizpůsobenost místním podmínkám, zatímco chudší evropané se smísili s domorodci, čímž jejich potomstvo nabylo tělesných vlastností, umožňujících v tamních podmínkách normální fungování (včetně např. polních prací bez nějakého speciálního zajištění na způsob šíleností EUrokomisaře Špidly).

Malá odbočka

Zde bych chtěl poodejít a upozornit na jednu kapitolu Součkova "Tušení souvislosti", která se zabývá (bez bližšího vysvětlení důvodu) nalezištěm Lepenski Vir. Souček IMHO chtěl, aby jeho čtenáři sami přišli na to, že tato mezolitická kultura tím, že mohla žít na jednom místě (protože měla v této přírodní anomálii lokální trvalý zdroj výživy) začala rozvíjet aktivity, které jsou charakteristické až pro neolitické zemědělce, etnicky od nich silně odlišné.
Což ukazuje na dvě věci:
Jednak že nemůžeme na ty mezolitiky i jejich žijící (patrně) příbuzné hledět svrchu. Oni jsou prostě přizpůsobeni k tomu, že musí "omnia mea mécum portó", a to na docela slušnou průměrnou denní vzdálenost (a nemají ani přírodní podmínky na to, aby jim to tahala nějaká zvířata jako kočovným pastevcům), ale na druhé straně jsou naprosto stejně nadaní pro rozvinutí života v lepších materiálních podmínkách, pokud se do nich dostanou.
A s tím souvisí i to druhé, že totiž lidé (zcela obecně), jakmile získali takový zdroj obživy, který jim umožnil žít po generace na stejném místě, se začali chovat zhruba stejně a rozvíjet zhruba stejnou materiální kulturu (a patrně i zhruba stejnou nábožensko - ideologickou nádstavbu nad ní), přičemž mezi těmi mesolitiky a námi, potomky neolitiků, je od vymření kromaňonských lovců mamutů (o neandrtálcích nemluvě a děnisované byli objeveni dlouho po Součkově smrti) asi největší reálně nalezitelný rozdíl mezi lidskými subpopulacemi.
Humanističnost tohoto poselství je podstatně vyššího rázu než kydy různých multikulturalistických blekotalů, působící (zcela právem) velice často přesně opačně, už proto, že velice často zjevně i pro naprostého laika ignorují realitu.

Proměnlivost národů

Realita je rozhodně jiná, než hlásají blekotalové. Národ je pojem silně komplexní, s vazbou na konkrétní lokality, s určitou konzistencí v kulturně civilizační oblasti a rovněž po stránce jazykové.
Je třeba si uvědomit, že chápání českého národa jako fenoménu založeného na jazyku najdeme už v kronice tak řečeného Dalimila a ještě explicitněji poté ve vlastním životopise Karla IV, který doslova uvedl, že poté, co v dětství odešel z vlasti, zapomenul svou mateřštinu, ale po příchodu zpět se ji opětovně naučil, takže nyní mluví jako kterýkoli jiný Čech (kteréžto vyjádření je i v explicitním rozporu s blekoty německých nacionalistů a jimi živených "odborníků" o tom, že byl vlastně Němec nebo Francouz).
Národní obrození bylo do značné míry fenoménem kulturním, až později se přidaly politické a další aspekty. A bylo reakcí na snahy vymítit češtinu a český národ totálně zlikvidovat.
Konflikty mezi národy jsou přitom do značné míry založeny nikoli na nacionalismu jako takovém, ale na kulturní nekompatibilitě. I konflikt ve Rwandě, nad nímž citovaný "odborník" Kwame Anthony Appiah explicitně naříká, byl především konfliktem mezi kočovníky a zemědělci, nikoli mezi národy. Konec konců i konflikt evropských národů s německými nacionalisty nebyl reálně konfliktem mezi národy, ale mezi "panskou rasou" a "podlidmi", jak svět a jeho populaci roztřídila nacistická ideologie.
To samé je i současný konflikt mezi muslimy a zbytkem světa. Pokud by se muslimové neprohlašovali za cosi podobného oné nacistické "panské rase" a ostatní populace neprohlašovali za určené k vybití nebo zotročení, tak by tento konflikt v podstatě nenastal. Asi by nenastalo jásání kraviček Milek pod rozjásaným sluníčkem na zelených pastvinách, ale třenice mezi muslimy a nemuslimy by nesměřovaly k fatálnímu vyústění do stavu "buď vybijeme my je, nebo oni nás", jak se to v současné době rýsuje stále zřetelněji a nemilosrdněji a jak se to takto v podstatě vyvrbilo i s tím nacismem a jeho vektorem - Němci.

(dokončení příště)