Proč Trump vyhrál

Jekot odporu mezi antidemokraty a fašistoidy vystřídaly úvahy na téma "proč Trump vyhrál". Dovolím si taky jednu, ač se nepovažuji za příslušníka ani jedné ze jmenovaných (nebo jim blízkých) skupin.

Krize? Všichni za vůdčím samcem!

S troškou nadsázky v nadpise se budou muset feministky mezi čtenáři smířit, nebo pokračovat po aplikaci vhodného psychiatrického léku (třeba populární Lexaurin by byl docela vhodný), a potom čekat po dobu popsanou v příbalovém letáčku, až začne zabírat.
V jakékoli krizové situaci tlupa lidí i jejich předlidských předků musela bojovat. Vzhledem k sexuálnímu dimorfismu (věc, kterou hovadismy typu "vědeckého feminismu", podle nichž je pohlaví věcí společenské konvence, popírá) spočívala tíha boje na samcích, kteří byli také do jisté míry nahraditelní, protože plodnost tlupy, tedy zajištění pokračování v dalších generacích, bylo v rukou (tedy, reálně někde jinde) samic. Bylo velmi racionální, když tento boj byl řízen nejkvalitnějším ze samců, přičemž u našich chlupatých bratránků vidíme, že boj o vůdce opičí tlupy je vždy drsný, protože jedinec na tomto postu musí opravdu prokázat, že je ten nej nej nej. A prokazovat to opakovaně, odrážením pokusů o své svržení.
Protože se jedná o děje, které se s vysokou pravděpodobností vyskytovaly už před miliony let u vyhynulých druhů, představujících společné předky nás i opic, máme toto chování "zadrátováno" (či spíš "zaneuronováno") velmi hluboko v našich mozcích. Jakmile dojde k hlubší krizi a lidé začínají jednat pudově, pak tyto vrozené reflexy nutně musejí převládnout nad čímsi tak efemérním, jako je ideologická indoktrinace levičáckými blábolologiemi.
V průběhu lidské civilizace se navíc tyto reflexy civilizačně fixovaly. Prakticky všechny rané civilizace (o nichž je to prokazatelné) měly krále, politicko vojenské vůdce, kteří museli opakovaně prokazovat svou tělesnou a potenční zdatnost. Známe ozvěny těchto obřadů z dob egyptské Nové říše, kdy farao konal výroční slavnosti, při nichž předváděl veřejně (alespoň před vládnoucí třídou) svou zdatnost tělesnou a sexuální. V té době už ovšem nehrozilo, že by tělesně a sexuálně neschopný vládce skončil na oltáři bohů, nebo dokonce v kotli coby rituální pokrm pro vládce nového, jak tomu bývalo patrně v předdynastickém Egyptě (a ledaskde jinde). Podobné rituály se vyskytovaly i u předantických Řeků (a jejich ozvěny byly identifikovány i v řeckých bájích). Patrně by se našly i jinde, problém je ten, že mnoho národů nezačalo psát tak brzy, aby byly zachyceny, případně byla jejich starší písemnictví zlikvidována křesťanskými misionáři; to se týká i národů slovanských a germánských.
Tento přímo jungovský archetyp vůdčího samce hluboce podcenili lidé ze štábu Clintonové. Tím, jak zdůrazňovali Trumpovu neomalenost, jeho sexuální aférky atd., tak se fakticky dostávali na pozici těch, kdo ho podporují. V zásadě kontraproduktivní bylo i zveřejnění nahých fotek jeho současné manželky Melánie, protože vůdčímu samci pochopitelně náležejí ty nejatraktivnější samice, kteréžto kritérium jeho paní s přehledem splňuje. A opět to na ryze pudové úrovni akceptujeme.
Jeho vůdčí atraktivitu zvyšuje i fakt, že se svou poslední ženou má další dítě, tedy se opět předvedl coby archetyp schopného samce.
Proti Trumpovi mohl obstát leda samec ještě samcovitější, prostě mladý (ale už víc než dospělý) a silný opičák, schopný svrhnout starého vůdce z jeho postu na špici tlupy. Postavení Clintonové do čela demokratů způsobilo jen to, že všechny pudové reakce, postavené na hluboce založených archetypech, ječely v mozcích voličů jak požární hlásič když zaregistruje kouř. Pokud nepřevedly voliče demokratů přímo do Trumpova tábora, tak alespoň úspěšně blokovaly jejich ochotu dát svůj hlas jí.
Na "přesamcování" Trumpa by v podstatě neměl ani Bernie Sanders, pokud by ho demokraté postavili jako jeho protikandidáta.
Oni by potřebovali proti Trumpovi někoho na způsob Barbara Conana, jenže Arnold Schwarzenegr je jednak starý, jednak republikán a jednak, jako původně občan jiného státu, na presidenta USA kandidovat nemůže. A jeho nástupce v této roli, Jason Momoa, v podstatě propadl.

Odpuzující samice a krize

Opět se budu pohybovat v oblasti archetypů, vedoucích k tomu, že Hillary Clintonová nedostala takovou podporu od minorit, na níž stavěla strategii svého vítězství.
Paní Clintonová je typ chladné pragmatičky, zvládající perfektně technologii moci a zákulisních mocenských procesů. Dokázala tím ustát skandály, které by mnoha jiným politikům naprosto zarazily naději na jakoukoli další kariéru. Ovšem problém je, že intriky, zákulisní machinace a podobné prostředky vnitrotlupového mocenského boje jsou v krizové situaci spíše kontraproduktivní, protože se jimi mohou dostat k moci i lidé (i muži) v boji naprosto neschopní.
Paní Clintonovou bych velice rád viděl v roli psychopatické vrchní sestry v divadelní hře Přelet nad kukaččím hnízdem. Dovoluji si vyslovit předpoklad, že by se jí zhostila velice dobře a že by, na rozdíl od mnoha hereček, které se s touto rolí od jejího napsání potýkaly, ani nemusela příliš znásilňovat svou přirozenou povahu.
Opět je to role archetypální (vychytralá a bezcitná intrikánka), ale prakticky vždy stojící na oné špatné straně střetu dobra a zla (dovoluji si vyslovit předpoklad, že i snaha využít tyto povahové rysy a na ně nasedající postupy k něčemu dobrému se musí zvrtnout ke zlu, asi jako snaha použít k dobrému onen, opět archetypální, Sauronův Prsten moci). Prostě se tak trochu předváděla jako "our precious" a opět to v části voličů vedlo k archetypálnímu odporu, či přinejmenším pochybnostem.
Tenhle archetyp IMHO mohl zapůsobit i Hispánců, jejichž kultura je sice mačistická, ale za touto fasádou jsou intrikánské, manipulativní, mnohdy nenáviděné, ale respektované ženy (viz jihoamerické telenovely, které s tímto archetypem často pracují). Mnohý z hispánských voličů si mohl Clintonovou ztotožnit s nějakou takovou(jím negativně vnímanou) postavou ve své širší rodině.
Paní Clintonová je navíc přímo archetypem bílé ženy, které se v dobách otrokářství na Jihu (ale i po jeho skončení) chovaly k afroameričanům daleko hůře a tvrději než jejich mužské protejšky. Samy si sice ruce jejich krví většinou nepošpinily, ale nějaké to "Zbičuj ho, vilně se na mě podíval" zcela stačilo. Kterýsi americký autor psal v díle, jehož jméno si už nepamatuji o "bílých ženách, které prožily své první sexuální vzrušení při pohledu na mučeného černocha a z pachu jeho potu". A přesně o tom tento, opět archetyp, je.
A opět jí tento archetyp odradil část afroamerických voličů na něž spoléhala. Ti přinejmenším zůstali sedět doma, byť třeba ani rozumově nechápali, čím je ta dáma odpuzuje.
Paní Clintonová jistě za svůj "archetypální vzhled" nemůže (byť mu asi napomáhají s jejím vědomím a souhlasem její vizážistky), ale zcela jistě může za to (byť na tom nese spoluvinu i její okolí), že se nacpala do role, kde představoval kouli na její noze, pokud ne přímo mlýnský kámen na jejím krku. Je docela možné, že kdyby se s dostatečným předstihem, třeba na začátku druhého Obamova presidentského období, přebarvila na černo nebo na ticián a i jinak upravila svou vizáž, tak by ty volby vyhrála.

Já osobně bych paní Clintonovou nevolil z naprosto jiných důvodů, prostě na základě racionální analýzy politiky demokratické strany a jejího presidenta. Zcela jistě i tato rozvaha hrála u řady voličů důležitou roli, ale ony archetypy, skrývající se miliony let v temnotách našeho nevědomí, bychom rozhodně neměli podceňovat.