úterý 16. srpna 2016

Prožíváme náboženskou krizi společnosti?

Mnozí činitelé, zejména z oblasti klerikálních až klerofašistických kruhů si stěžují, že "duchovno" je u nás v krizi, a že jediným řešením této krize je "návrat ke křesťanským hodnotám".

Ano, krize

Krize je v co nejobecnější podobě definována jako stav, kdy "po staru to už nejde a po novu to ještě nejde".
Na této úrovni lze konstatovat, že v krizi skutečně jsme, a to bez ohledu na skutečnost, že se rýsuje výce variant onoho "po novu", které se vzájemně do jisté míry vylučují.

Návrat ke křesťanským hodnotám?

Problémy s hlasy, volajícími po "návratu ke křesťanským hodnotám" jsou v podstatě dvojí:
  • naprostá většina protagonistů tohoto směru by nás nejraději dostala na úroveň společnosti před nástupem osvícenství (a existují "myslitelé", kteří by šli ještě dále, až někam před vrcholný středověk, kdy vznikla měšťanská třída, tedy zárodek pozdější buržoasie, a vznikly podle nich první "hnízda" společensky silně špatné demokracie - což je, pochopitelně, nesmysl z mnoha hledisek)
  • křesťanství není zdrojem žádných hodnot (v pozitivním smyslu tohoto pojmu). Křesťanství je stejnou "anticivilizací", jakou představuje islám, pouze se v něm, z více důvodů, podařilo tyto fundamentální rysy částečně narušit a překonat jeho implicitní podobu tak, že do něj byly některé mimokřesťanské či dokonce "antikřesťanské" hodnoty zabudovány a následně bylo "zneužito" jako vektor jejich šíření. Současné poměry v islámských státech (včetně chalifátu) zhruba odpovídají tomu "křesťanskému ideálu", do něhož by klerikálové rádi současnou společnost dostali
Pokud tedy někdo touží po "návratu ke křesťanským hodnotám, tak mezi ním a islamisty, kteří by zde chtěli zavádět islamistické pseudoprávo "šaríja", není zase až tak velký rozdíl. Dokonce si tyto dva směry ani moc nekonkurují.

Křesťané a islám

Islám v podstatě, abych použil klasickou frázi, "nastavuje zrcadlo" a ukazuje poměry, jaké jsou i v rámci křesťanského ideálu (viz např. postavení žen podle novozákonních textů, zejména Epistol, sepsaných misogynním psychopatem Saulem, nebo postavení "nevěřících", opisované ze starozákonních textů - ty, konec konců, využili i nacisté při definování "Norimberských zákonů").
Jedním ze zdrojů úsilí přinejmenším části křesťanských politiků a ideologů ukazovat zbytku společnosti islám v lepším světle, než jaký reálně je, je právě vědomí toho, že zavržení islámu = zavržení křesťanství. Přinejmenším v jeho fundamentalistické podobě, což ovšem dříve nebo později padne i na formy umírněné, vytvářející (byť ne tak intenzívně jako v případě islámu) podhoubí toho fundamentalismu.
Část církevníků také dává najevo nepokrytý obdiv nad tím, jak pevně svírá a drtí islám celou společnost v islámských a zislamizovaných zemích. V podstatě na úrovni, jaká v Evropě existovala jen v kritických obdobích kolem náboženských válek a podobných sociálních excesů. Poněkud jim nedochází, že tato období byla v Evropě spojena prakticky vždy se silným civilizačním regresem, přičemž překonávání tohoto regresu bylo vždy spojeno s oslabením vlivu náboženství na společnost (pokud nedošlo k tomu, že do nemohoucnosti regredovaná společnost se stala "obětí" křesťanstvím méně zdegradovaných sousedů).
Dalším faktorem může být představa, že případná islamizace společnosti, kdy by křesťanství bylo jedním z mála "tolerovaných" náboženství, by přinesla křesťanským církvím nával věřících v rámci "povinného křesťanství" (jako bylo za nacismu i komunismu povinné členství v režimem řízených masových organizacích).
Výsledkem jmenovaných, ale i dalších, faktorů je, že přes naprosto jednoznačně deklarované i praktikované nepřátelství islámu vůči křesťanství mají zejména lidé na vyšších postech církevních struktur k islámu ambivalentní vztah. Z tohoto vztahu pak plyne i jejich značná nespolehlivost a jejich nejrůznější podrážení úsilí zbytku společenských sil (zejména sekulárně orientovaných) islamizaci zabránit. V určitýh situacích vystupují fundamentalističtěji orientovaní křesťané, klerikálové i cirkevníci spíše jako pátá kolona islamistů, bez ohledu na brebentění nesmyslu, že "oni jsou jedinými pravými odpůrci islamizace".

Krize křesťanství

Jistěže uvedené obdivné až servilní postoje křesťanskýchn činitelů vůči islámu signalizují jednak oslabení vlivu křesťanství na společnost, jednak rozkládání samotného křesťanství.
Křesťanství se přitom není s to přizpůsobit podmínkám moderní společnosti, souvisejícími s novými vědeckými objevy i technologiemi. Jediný model chování, jehož je v konfrontací s těmito fenomény schopno, je snaha co nejvíce zabrzdit vědecký vývoj a nástup nových technologií, případně to, co již existuje nějakým způsobem dostat mimo zákon.
Vznikají paradoxní situace, kdy křestanští činitelé na jedné straně roní krokodýlí slzy nad snižující se porodností, ale na straně druhé klerikálové už léta (nejméně od roku 1989, ale stopy jejichg špinavých pracek by se daly dohledat i v ještě časnějších dobách) blokují rozvoj léčby neplodnosti, řešení genetických defektů a dalších podobných chorobných stavů, které se do porodnosti promítají jednoznačně negativně.
Klerikálové rovněž bojují proti právu gayů a leseb na vlastní děti (což je v principu, podle výsledků pokusů na zvířatech, řešitelný problém).
Kdo je jen trochu mentálně zdatný, tak tomu je jasné, že "návrat" k pseudohodnotám, prosazovaným něčím takovým, by společnosti jako celku nijak nepomohl.
Z tohoto důvodu křesanství v podstatě rozpolcuje společnost a stává se jednoznačně trojským koněm islamistů.

Krize společnosti

V současné době společnost, zbavená uzdy totalitního režimu do značné míry kolísá. Rýsuje se před ní několik cest:
  •  opravdový návrat ke křesťanskému fundamentalismu, který by znamenal značný civilizační regres, jak už bylo zmáněno, na úroveň ne nepodobnou v islámských státech. Navíc je otázka, zda by se takováto zregredovaná společnost dokázala islámské agresi ubránit
  • islamizace, daná aktivitami křesťanů a dalších anticivilizačních pátých kolon islámu (multikulturalisté, neomarxisté, anarchisté, havlističtí pseudodemokraté apod.), znamenající civilizační regres ještě výrazně vyšší
  • nějaký progres k postmodernímu christianismu, jaký prosazují někteří klerikálové, který by navodil nechutné poměry, jaké panují v některých fundamentalistických státech a oblastech USA i v některých státech jihoamerických. V tomto vyústění by byl možný i pomalý vědeckotechnický pokrok. Opět si ovšem nejsem jistý, zda by se takováto společnost dokázala ubránit islamizaci
  • nějaká forma rozložené, rozdělené společnosti, kde proti sobě stojí zájmy některých regionů a velkých nadnárodních firem, rovněž bojujících mezi sebou. "Ideálním" příkladem takovéhoto režimu jsou poměry na Ukrajině, kde tento typ režimu vznikl za pomoci EU. EU k něčemu podobnému dosti výrazně směřuje. Impotentní stát s konzistencí pytle hadích ocásků by se nedokázal ubránit ani mnohem slabšímu nepříteli, než jsou islamisté, takže jedinou nadějí pro nás by bylo to, že nás dříve sežere Rusko nebo Čína, než se do centra hroutící se Evropy prohlodají islamisté
  • nějaká forma světské totality, která by byla zcela jistě menším zlem než cokoli předchozího. Takovéto uspořádání by bylo asi nejlepším východiskem pro akutní obranu proti islamistům, protože totalita dokáže v krátkodobém horizontu nejlépe mobilizovat zdroje a potlačit vnitřní opozici. Pokud by se podařilo islamisty vyřídit v relativně krátkém čase (horizont desetiletí), mohla by dosáhnout i trvalého vítězství. V delším časovém horizontu je to problematické, protože pak by se objevily naplno všechny nectnosti takovéhoto uspořádání společnosti, především určitá strnulost, obsazení odpovědných postů neschopnými, leč politicky zasloužilými, blby, degradace technologického rozvoje, jeho tříštění mezi vzájemně nespolupracující složky, rozvoj iracionálního a ideologického myšlení na úkor racionality atd. (prostě to, co Německu a Japonsku hodně přispělo k porážce ve druhé světové válce).
  • demokratizace a sekularizace společnosti. Ono to jde ruku v ruce, protože klerikálové dnes drží své posty především v důsledku různých nepravidelností a uměle vnášených nedokonalostí v našem demokratickém systému (kdyby parlament skutečně reprezentoval občany, tak by nemohlo dojít ke schválení církevních restitucí, s nimiž nesouhlasily cca 3/4 občanů). Demokratická společnost bojuje z počátku méně efektivně, ale pokud ustojí první údery nepřítele a konflikt přejde do chronicity, tak zpravidla vítězí větší pružností i rychlejším technologickým rozvojem (včetně rozvoje kvalitativně nových zbraňových systémů a válečných technologií)

Jako občané pro ten poslední bod můžeme udělat to, že své hlasy budeme dávat výlučně sekulárně orientovaným stranám (= bez věřících osob na kandidátkách, řečeno tvrdě), především těm, které jsou v nenávisti "pražské kavárny", která sdružuje jak klerikály, tak lidi s nimi sympatizující.
Toto je můj recept na překonání krize či soustavy krizí, které se vyskytují v současnosti okolo nás.

3 komentáře:

  1. Skutečně mě už nezajímá ekonomika a podobné krávoviny. Zajímá mě, kdo se postaví proti cílené likvidaci původního obyvatelstva Evropy. A tomu dám svůj hlas.

    Díky, Pergille, za Vaši práci.

    S úctou
    Věrný čtenář

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ekonomika je v reálu velice důležitá.
      O likvidaci původního obyvatelstva Evropy se pokoušelo již křesťanství a byly to právě ekonomické faktory, proč se tento projekt nezdařil.

      Vymazat
  2. Rekl bych ze Verny ctenar to myslel tak ze solary, dotace, euro, zachrana Recka, E.T. i cely eurosociasmus jsou ptakoviny v porovnani s tim co se na nas vali.

    Takze i kdyby nekdo chtel zavest vedecky Geocentrismus-Lysenkismus, stalo by to za to ho volit, kdyby nas uchranil od invaze.

    Prakticky to ale znamena malo, protoze Koblihar, Plesbotka a spol jsou znami tim ze slibi cokoliv a splni co se jim bude chtit (tedy nic). Takze jedine Alternativa.

    OdpovědětVymazat