čtvrtek 1. června 2017

Povolnost a cukr

Jak mohou souviset povolnost vůči teroristům a hladina "cukru" (= glukózy) v krvi? Zcela jistě tím, že mohou mít podobné příčiny.

Zvýšený cukr

Už nejméně středověcí (a s vysokou pravděpodobností i starověcí) lékaři zjišťovali ochutnáváním přítomnost sladké chuti v moči. Konec 19. století tuto éru medicíny ukončil přípravou nestabilních roztoků na bázi komplexních solí mědi nebo stříbra, které na přidání některých sacharidů (včetně glukózy) reagují vypadnutím sraženiny kovu nebo jeho oxidu s nižším mocenstvím. Tyto roztoky ukončily nutnost pacientovu moč ochutnávat. Roztoky na bázi stříbra nalezly i další uplatnění - dodnes se používají k postříbřování vánočních skleněných ozdob.
O něco déle trvalo nalezení metody pro stanovení glukózy v krvi, protože ta obsahuje látky, které se s metodami uplatnitelnými pro moč nesnášejí.
Paralelně s těmito objevy v laboratorní sféře byla objevena cukrovka (coby porucha vnitřní sekrece pankreatu) jako příčina zvýšené hladiny krevní glukózy, tak zvýšené, že tento sacharid není zcela vychytán v ledvině a část ho přejde do moče. Byl objeven hormon inzulín, jehož nedostatek právě cukrovku vyvolává. Později byly rozlišeny typy cukrovky. Ten častější se vyskytuje u starších obézních osob a je možné jej alespoň dočasně léčit dietou a prášky, zesilujícími působení vlastního inzuilínu. Ten (naštěstí) méně častý se vyskytuje typicky od dětského věku a musí být od samého počátku léčen injekcemi inzulínu (inzulín jakožto peptid je při podávání ústy neúčinný). A pak jsou ještě další, exotické a vzácné (naštěstí).
Později byly objeveny další chorobné stavy, které vedou buď ke zvýšené hladině glukózy v krvi, nebo snižují schopnost ledvin glukózu v těle zadržovat.
Nicméně jasně byl detekován a definován stav se zvýšenou hladinou glukózy v krvi, případně s přítomností glukózy v moči, jako stav chorobný.
Současně, byť se to bere trochu jako samozřejmost, byly definovány podmínky, kdy toto vyšetření dává korektní výsledek (je nutno pacienta odebírat na lačno). Pokud se pacient ráno bohatě nasnídá, bude mít nefyziologické hodnoty krevní glukózy (nebudou ovšem stačit na překročení ledvinového prahu). Pokud tento fakt následně zapře, bude zbytečně vyšetřován a došetřován coby potenciální diabetik, nebo se bude složitě a zbytečně hledat jiná příčina nenormálního výsledku.
Pochopitelně, v dobách odvodů a modrých knížek někteří mládenci nelenili a ráno před odchodem k tomuto vojenskému procesu se nakrmili řepným cukrem (sacharózou), jehož molekula po rozštěpení dá jednu molekulu glukózy a jednu molekulu na glukózu převoditelné fruktózy. Výsledkem byla drsně zvýšená hladina glukózy v krvi a někdy i překročení ledvinového prahu a pozitivního testu na přítomnost glukózy v moči. Slyšel jsem i o případech, které vedly k diabetickému komatu a nutnosti dotyčného simulanta hospitalizovat. Snad se vyskytla i nějaká úmrtí.
Uvedené případy (ať už si o vojně jako takové myslíme cokoli) jsou zcela jednoznačným příkladem sociální patologie a zvýšení hodnot glukózy v krvi a v moči na základě sociálních vztahů. Nicméně i v jejich rámci je zvýšená koncentrace glukózy znakem patologie, byť nikoli tělesné, ale sociální.

Povolnost

Zmiňoval jsem 30. 5. t.r. příklad Nicolase Hénina, který propaguje povolnost a vstřícnost vůči teroristům na základě zjevné duševní choroby.
To, že tento pán uvedený vztah k teroristům takto jasně jako příznak duševní choroby předvádí, je velice pozitivní. Na jeho příkladu je tudíž možné tento říznak jako chorobný identifikovat a názorně předvést.
Hénin zcela jistě není sám, podobné příznaky jsme mohli vidět i na unesených "sluníčkových dívkách", Hance a Tonče, které trávily měsíce v zajetí polozvířeckými barbary v Pákistánu, přijaly islám a jedna z nich se dokonce po vysvobození ke svým únoscům a trýznitelům vrátila.
Je otázkou, zda budeme politiky, kteří nebyli uneseni teroristy, jen se jich nezvladatelně bojí a tento strach se jejich mysl snaží racionalizovat stavem podobným Stockholmskému syndromu, přiřazovat pod hlavičku uvedené psychické poruchy, nebo zda pro jejich psychickou poruchu vytvoříme v diagnostických schématech zvláštní boxík. V praxi to má asi stejný smysl, jako když jsme se na medicíně biflovali jakési obskurní genetické poruchy (podle kterého pána se jmenují a jaké příznaky je umožňují odlišit od těch ostatních hodně podobných) vzhledem k tomu, že všechny končily konstatováním, že příčinnou léčbu nemáme, chorobné příznaky se snažíme potlačovat na základě aktuálního stavu pacienta a jeho reakce na léčbu a prognóza je u všech infaustní. Někdy s poznámkou, že následná pitva zesnulého pacienta může přispět ke zpětnému upřesnění či potvrzení diagnózy.
Považuji za zcela jasné, že i ta vstřícnost vůči džihádu, teroru apod., podpora cílů těchto aktivit a snaha potlačit přirozené obranné reakce společnosti i jednotlivých občanů, mohou mít, podobně jako ta vysoká koncentrace glukózy v krvi, i příčiny sociální. Že tedy část politiků a dalších osobností ve veřejné sféře se angažujících může mít politické a společenské zájmy, jejichž výsledkem je jejich patologické chováni. Že tedy jejich "Stockholmský syndrom" je dán politickými zájmy, zejména nenávistí k demokracii a k euroamerické civilizaci. Že tito lidé vidí v džihádistech a teroristech prostředek k likvidaci demokracie a přípravy společnosti na nějakou "světovou socialistickou revoluci", která by navodila podle nich žádoucí stav společnosti (jaký jsme mohli vidět např. v SSSR za Stalina nebo v Číně za Mao-c-Tunga; ti radikálnější by ovšem šli na poměry v Severní Koreji nebo Pol-Potovské Kambodži).
Zcela jistě se zde najdou i nějaké případy paralel s "indukovanou psychózou", tj. lidí, kterým kontakt s nemocnými nebo sociálně patologickými politiky aktuálně znemožňuje racionální náhled na problém.
Důležité ovšem je, že "léčba" je ve všech případech prakticky stejná, zejména na počátku:
  • tyto lidi je třeba odstavit z míst, která zastávají (podzimní volby jsou k tomu ideální a naprosto legální příležitostí)
  • následně, podle jejich dalších reakcí, se rozhodne, zda bude na místě psychiatrická léčba (= hospitalizace v nějaké léčebně na duševní choroby), "léčba" sociální (= uzavření ve vyšetřovací vazbě, potažmo výkon trestu odnětí svobody), nebo nějaká sociální rehabilitace po získání náhledu na chorobnost toho, co hlásali (analogie té indukované psychózy).

Důsledně tlačme na to, že kdokoli, kdo se vyjadřuje pozitivně o džihádistech a vyzývá ke vstřícnosti vůči nim, je chorý. A bez ohledu na to, zda je chorý duševně nebo sociálně, snažme se ho odstavit v nastávajících volbách z mocenského postu. Podpořme politiky, kteří džihádisty a teroristy chápou jako zlo, proti kterému je nutné bojovat všemi dostupnými prostředky.

1 komentář:

  1. Fenoménem posledních několika let jsou útlocitné historky šířené většinou s nějakým nekalým, manipulativním záměrem. Přivedlo mi to ke stavu, kdy na útlocitné historky začínám být alergický a nevrlý a nakonec to nutně přivede k tomu, že lidé znecitliví a nepomohou časem někomu, kdo by tu pomoc jak potřeboval, tak i zasluhoval.

    OdpovědětVymazat