Riziko mimo laboratoř či statistiku

V učebnicích medicíny, případně medicínské statistiky se dočteme, že existovaly jevy, které se vyskytovaly tak masově, že nepotřebovaly nějaké statistické či spíš epidemiologické studie na to, aby bylo prokázáno spojení mezi rizikovým faktorem a nemocí. Klasickou studií tohoto typu je výskyt rakoviny šourku u kominických učňů v Anglii. Ti totiž v rámci své profese prolézali komíny a čistili je zevnitř (viz známá Andersenova pohádka "Pastýřka a kominíček", která takovéto komíny popisuje), čímž na sebe nabrali velké množství sazí. Protože neměli možnost se po práci umýt, měli právě v rozkroku nachytáno velké množství těchto zdrojů rakovinotvorných látek. Rakovina kůže v této lokalizaci se u nich vyskytovala tak masívně, že to "bilo do očí" a nebylo nutné údaje o nemoci a rizikovém faktoru dávat dohromady pomocí statistických metod, které navíc v té době byly v počátcích.
Pochopitelně, od toho 19. století došlo k rozvoji jak medicíny, tak i biostatistiky. Ne vždy za vzájemného souladu. Pietně vzpomínám na kolegy, kteří měli soubor pacientů, na němž byl měřen parametr X a druhý soubor, na němž byl měřen zcela odlišný parametr Y, a chodili k nám (protože jsme byli jedním z prvních počítačově a statisticky vybavených ústavů), abychom jim "z toho udělali nějakou statistiku", protože "statistika" se tehdy začínala objevovat mezi požadavky na publikabilní práce. Pochopitelně, dalším zdrojem statistických dat, tehdy už většinou korektních, byly výsledky pokusů na laboratorních zvířatech.
Obrovský rozvoj zaznamenala i výpočetní technika. Já byl jako středoškolák na prázdninové brigádě na ústavu výživy zvířet, kde porovnávali dojivost a tučnost krav, krmených různou pící. Počítalo se to t-testem (tehdy ještě spočítáním příslušného parametru a porovnáním s tabelární hodnotou pro p=0,05 resp. p=0,01). Výpočty byly prováděny na bulharském kalkulátoru Ëlka (jolka), který uměl sčítat, odčítat, násobit a dělit a výsledky těchto úkonů uložit do druhé paměťové jednotky (kromě té, která byla propojena s dispejem), ovšem tato paměť se přemazala v případě použití vrcholné funkce tohoto zařízení: odmocňování dvěma. Bylo to zařízení asi třikrát širší a dvakrát hlubší než standardní psací stroj a vyžadovalo ke správnému chodu klimatizovanou místnost (což bylo za letního vedra docela příjemné). Když jsem nastoupil coby mladičký asistent, tak už Ëlka, umějící přesně to samé, byla velkou (na náš současný standard) kalkulačkou a používala se v prakticích (tj. byla tak laciná, že se dala dát do tlapek studentům). Ovšem, protože jsme v jednom ze cvičení potřebovali třetí odmocninu, musela být doplněna klasickými logaritmickými tabulkami.
Potom přišla osmibitová PMD a následně "slušovické" počítače. Na ty už existovaly programy, počítající konkrétní p, tedy bez odhadu podle porovnání s tabelární hodnotou. Na slušovických počítačích už jelo Epi Info, které je používáno dodnes (a dodnes je mnoha programy nepřekonáno).

Ale abych se vrátil k těm laboratorním testům:
Postupně byly během minulého století vyvinuty standardní testy na toxicitu a další vedlejší účinky. Některé z nich se dají nalézt v obecné části lékopisu. Když se objevila známá aféra s Conterganem, ukázaly tyto testy svou slabou stránku: Některé toxické projevy se na nich dají zachytit výrazně hůře, než jak se následně projevují u lidí. Není to tím, že by testy na zvířatech byly "zbytečným utrpením" či dokonce "zvířecím holokaustem", jak tvrdí některé organizace "ochránců zvířat", ale tím, že mají prostě své limity a vyžadují určité zvláštní přístupy, jako jakýkoli jiný nástroj vědeckého poznání.
Účinná látka Conterganu, thalidomid, byla testována tehdy i dnes standardními postupy. Výsledkem bylo, že se "prošvihl" teratogenní účinek, přesto, že ten byl testován také.
Nějaké znetvořené plody se sice objevily, ale bylo to statisticky neprůkazné (nicméně problém je i v tom, že myš a krysa poškozené plody dokáží aktivně vstřebat, což žena nezvládá). Navíc, jak se později ukázalo, je "okénko účinnosti" i u člověka jen několikadenní a u myši a krysy (vzhledem k rychlosti vývoje jejich zárodku a plodu) je jen několikahodinové. Takže pokud se vzaly čerstvě zabřezlé samice a tehdejším lege artis postupem dostaly thalidomid, tak řada z nich ho prostě dostala "bezpečně před" nebo po citlivostním okénku a měla mláďata zcela v pořádku. Výsledkem byl jen nepatrný výskyt vrozených malformací. Něco mohly napovídat nižší počty narozených mláďat (viz zmíněné vstřebávání malformovaných plodů), ale to se tehdy neumělo hodnotit (a dodnes je to metodicky ne zcela dořešeno).
(pokračování)