Byli Václav a Boleslav dvojčata?

Minimálně M. Ivanov ve své knize, věnované sv. Václavovi a jeho zavraždění (Vražda Václava knížete českého), upozorňoval na to, že nemusí platit ono legendisty tradované schéma o vzpouře mladšího bratra Boleslava proti staršímu Václavovi.

Purpurogenese

Otec Václava a Boleslava čekal na své nastolení na trůn poměrně dlouho. Je docela možné, že děti měl už před tímto aktem. České knížectví bylo tehdy pod silným vlivem Byzance (prostřednictvím slovanských věrozvěstů a jejich následovníků), kde se pěstovala tzv. purpurogenese. Ta se jmenuje podle barvy slavnostního odění byzantských panovníků i podle barvy textilií speciální komnaty, kde byl následník trůnu rozen. (Česky snad "nachorozenost".)
Pokud chcete srozumitelné vylíčení, jak takový porod budoucího císaře probíhal, doporučuji cyklus Harry Turtledove "Krispos z Videssosu". Autor je odborník (historik) na Byzanc a "jeho" Videssos je v podstatě trochu zidealizovanou Byzantskou říší.
Podle tohoto pravidla se nástupcem panovníka stal až ten syn, který se narodil jako první po jeho korunovaci. Další synové byli v pořadí, kdyby se něco nepovedlo (nebo naopak, třeba atentát, povedlo).
Je otázka, ze které senkruvny orientálního barbarství byl tento zvyk vyhrabán, protože neexistoval ani v antickém, ani helénistickém Řecku, ani v Římě.
Je tedy docela možné, že tento prvek definující následnictví byl přejat do českého prostoru společně s pravoslavnou formou křesťanství (byť se nakonec neujal ani v Rusku). Nevíme, zda něco podobného převzali či nepřevzali Mojmírovci, nicméně z legendy o Svatoplukových synech a z faktu, že Velká Morava podlehla nájezdům Maďarů patrně po oslabení vnitřními rozpory, můžeme usuzovat, že tam ke sporům o následnictví mohlo dojít také.
Pak by tedy stály proti sobě všeobecně pojímaná evropská tradice o následnictví nejstaršího syna a "přívažek" tehdy nepříliš rozšířeného ani uctívaného cizáckého křesťanství (navíc ještě sporný, protože západní větev křesťanství, u nás reprezentovaná vlivem Západofrancké říše /měnící se postupně na říši německou/, tento zvyk neuznávala). A následnictví konkrétní osoby by bylo uznáváno podle toho, na kterou větev křesťanství byla konkrétní (uznávající či neuznávající) osoba orientována.
Zavraždění Václava by tedy bylo v tomto pojetí chápáno jako likvidace mladšího kněžice, který neprávem (na základě jakýchsi pofidérních cizáckých zvyklostí) uchvátil stolec.

Dvojčata?

Už zmíněný Ivanov upozorňuje i na skutečnost, že jména obou bratří jsou v podstatě významově totožná: Věnce a bolěje jsou ve staroslověnštině významově zhruba totožné a obě znamenají "více". Tedy oba "více slávy". Kvůli totožnosti těchto slov (mohla proniknout do staroslověnštiny splynutím více slovanských nářečí do jednoho) jedno z nich vymizelo, v řeči západních Slovanů ono bolěje, v řeči východních ono věnce. Nicméně v 10. století se zřejmě v českém prostoru ještě užívala paralelně.
Z tohoto důvodu by bylo docela logické dva syny pojmenovat velmi podobně a jen využít dvě různá synonyma téhož významu.
Pokud by šlo o dvojčata jednovaječná (v případě dvojčat stejného pohlaví to vychází cca 1:1,5 v neprospěch varianty, že budou jednovaječná, nicméně i tak je to dost vysoká pravděpodobnost, a dvojčata v té době patrně připadala jedna na sto porodů), byla by bylo docela dobře možné až pravděpodobné, že mezi křtem a zformováním osobnosti (kdy už se dala čekat rozumná odpověď na otázku "Kterej z vás je Vašek?") byla tato dvojčata vícekrát zaměněna. To jistě akcentuje fakt, že kněžna se o kluky zcela jistě nestarala sama, ale měla na to řadu kojných, chův a služek (které se navíc mohly měnit).
Výsledkem tedy mohl být stav, že v případě lichého počtu záměn byli prvorozený a druhorozený bratr přehozeni, v případě sudého počtu záměn nikoli. Sourozenci si toho museli být vedomi a toho, který byl prohlášen za druhorozeného, muselo toto vědomí řádně štvát.
Zcela jistě se cesta dvojčat rozešla v momentě navázání nějakých vážnějších partnerských vztahů. "Ruská trojka" padala v úvahu leda s nějakou služkou či komornou. To, konec konců, reflektují i některé pohádky Karla Jaromíra Erbena.

Nabídka smíření v Boleslavi?

Je docela dobře možné, že Václav přijel do Boleslavi v ono osudné září (buď 929 nebo 936, nevíme, máme tedy alespoň možnost slavit "superkulaté" výročí jeho zavraždění dvakrát v každém století) s nějakým návrhem rozdělení knížectví na dva spolupracující státy.
Takováto možnost se jeví sice jako "sluníčkářsky nadšeně přijatelná", ale fakticky by to znamenalo roztříštění politické situace v české kotlině, která byla prakticky nedobytná tehdejšími prostředky (o tom se Germáni opakovaně ke své škodě přesvědčili v dalších stoletích), pokud se nenašlo území, které by invazní vojska vpustilo přes hraniční hory do vnitrozemí.
Je to ošklivé, ale větším státníkem se v této situaci ukázal Boleslav, který likvidací svého bratra (či možná dokonce dvojčete) zabránil rozpadu knížectví na dva státní útvary (které se klidně mohly začít dále rozpadat dálším štepením mezi potomky Václava a Boleslava, potomky jejich potomků atd.).
Likvidace Václava, později svatořečeného, byla tedy, konstatováno opět velice ošklivě, pozitivním státnickým činem, který vedl ke sjednocení knížectví pod jednu vládu. Je velice pravděpodobné, že v případě nějakého rozdrobení českého území na více ne vždy perfektně spolupracujících protostátních a později státních útvarů by došlo ke stejné situaci, jaká nastala u Polabských Slovanů a vedla k jejich zániku.
Tuto linii sledovalo i vybití Slavníkovců (za Boleslavova syna), s nimiž byli Přemyslovci ve vícenásobných příbuzenských vztazích, ale ti opět nebyli ochotni držet území české kotliny politicky (ale ani ekonomicky) jednotné.

Další vývoj

Své kvality prokázal Boleslav nikoli ve válce Saské, kdy odmítl mír, sjednaný Václavem. V ní byl nakonec poražen, v podstatě jako předtím jeho bratr, který se zavázal posílat do Německa oněch známých sto volů ročně, a po Boleslavově porážce byl tento tribut obnocven. (Ti volové se k nám pak opakovaně v dějinách z Německa vraceli, naposled s #přijímacími dekrety paní Merkel.)
Boleslavova "hvězdná hodina" nastala později, kdy při vpádu kočovných Maďarů (Staromaďarů) do střední a západní Evropy sehrál významnou roli v porážce jednoho proudu Staromaďarů jím dodaný český kontingent v bitvě u řeky Lechu, nedaleko Augsburgu, a sám český kníže porazil jejich druhý proud někde v oblasti moravsko - slovensko - rakouského pomezí (přesná lokalita bojiště není známa).
Zdaleka nešlo jen o zmasakrování Staromaďarů, které umožnilo Štěpánovi posléze vytvořit maďarský feudální stát. Pro evropské velmože (včetně zástupců rodin, pretendujících na císařský stolec) to byla názorná ukázka výkonnosti a spolehlivosti českých bojovníků (u Lechu teméř všichni padli, ale z boje neutekli).

Jednu generaci od zavraždění Václava se ukázalo, že s českými bojovníky je nutno do budoucnosti počítat a je lépe je mít na své straně. Od tohoto úspěchu pak vedla sice klikatá, ale jasně směřující linie ke snaze německých vládců mít s Čechy dobré vztahy a moci najímat či jinak motivovat české vojenské kontingenty na svou podporu. Kteréžto vztahy byly v podstatě dovršeny Zlatou bulou Sicilskou.