"Česká směska" a xenofobie 12

Neblahý osud Němců

Němci se v době nástupu Hitlera velmi rychle a snadno nechali znacionalizovat. Byl to paradox, protože v samotném Německu existovala proti Hitlerovi poměrně silná opozice, jejíž moc byla zlomena v podstatě až poté, co se Hitler dostal s pomocí dílem naivních ("bez našeho souhlasu si ani tu svou patku neprohrábne"), dílem zlovolných představitelů politického systému Výmarské republiky.
Pravděpodobnou příčinou uvedeného stavu je fakt, že Němci těžce nesli degradaci z "panského" národa za Rakouska na postavení menšiny (byť vysoce privilegované a s četnými právy, které jsou nadstandardem i v současné EU). Krize na pohraniční oblasti skutečně dolehla tížeji než na střed státu. Ale to mělo příčinu spíše v různé bonitě půdy a různém zaměření průmyslu, než v nějaké české diskriminaci Němců. V případě krize nekupují lidé mnoho zbytných věcí, a mezi ně patří jak produkty skláren, tak i např. porcelánek. Později, když se začala s velkými investicemi budovat pohraniční opevnění, byli německé firmy vyřazeny z této činnosti jednoduše proto, že nedokázaly zajistit loajalitu svých zaměstnanců a ochranu vznikajících pevností jak před špionáží, tak i před sabotážemi.
K odumírání vztahů mezi Čechy a Němci docházelo postupně, jak to popisuje Kozdas (str. 132 citovaného dokumentu). Na tohle téma existuje ještě podrobnější práce, ale ta, bohužel, není na netu.
Během okupace se situace vyhrotila natolik, že lepší zkušenosti měla česká populace paradoxně s říšskými Němci, než se svými mnohaletými sousedy. I v době mnichovského záboru nakonec vojáci Wermachtu zachraňovali zbylé české obyvatelstvo před řáděním sudetoněmeckých ordnerů.
Poválečnou situaci, opět jsem to již zmiňoval, komplikovala jednak přítomnost uprchlých osadníků z "východní marky", kteří, vzhledem ke svým aktivitám na okupovaném území v SSSR představovali pro vojáky Rudé armády regulérní lovnou zvěř, jednak fakt fanatického odporu a bezuzdného páchání zvěrstev nejen okupačními ozbrojenci, ale i řadovými německými obyvateli, a to jak v době, kdy válka už byla zjevně pro Německo ztracená, tak ještě i v době po oficiální kapitulaci "Rajchu".

Nastala situace, která měla v podstatě tři možná vyústění:

1. Němci budou standardním způsobem souzeni za konkrétní zločiny.
Dojde k tomu, že naprostá většina zločinů bude nepotrestána mj. pro nedostatek důkazů, neochotu svědků svědčit proti etnickým blízkým apod. Takže od soudu budou odcházet i zjevní zločinci s výsměchem vůči pozůstalým po jejich obětech na rtech. Tato situace by skončila politickou havárií, to bylo jasné. Později to názorně ukázaly i procesy proti českým kolaborantům, které se rovněž velice často dostávaly do důkazní nouze a "pronacistická drtinovská justice" byla jedním z pilířů komunistické agitace.
2. Němci budou souzeni, ale v nějakém "zvláštním režimu"
Takový režim bude bude odmítat alibi a jiné antidůkazy, popcházející od jiných Němců. V podstatě by šlo o velmi silný náběh na zrušení demokracie, byť by se za tu cenu asi podařilo významnou část zločinců z řad německé menšiny opravdu úspěšně odsoudit.
3. Provede se plošný odsun Němců.
Nakonec došlo na poslední bod. Navíc se nejednalo o "kolektivní trest", jak se snaží namluvit veřejnosti pronacističtí pisálkové. Šlo o to, že bylo konstatováno (postupimská konference), že Němci nejsou s to žít s jinými etniky pokojně v jednom státě a že odsun a "etnická čistka" jsou preventivním opatřením proti vzniku nepokojů na bázi chování německých menšin, které by mohl nějaký budoucí německý agresor využít tak, jak využil německé menšiny ke svému tažení Hitler.
President Beneš neměl kříšťálovou kouli, a tak nemohl tušit, že nerealizace bodů 1 nebo 2 nezachrání Československo před komunistickým pučem, který by tyto body výrazně posílily a snad i urychlily.
Řekněme si to upřímně, pro mnohé Němce byl odsun záchranou před daleko tvrdším osudem, protože tím zaniklo v řadě případů i vyšetřování jejich trestné činnosti za okupace, které by mohlo skončit i vynesením hrdelního rozsudku. Jinými slovy: Řadový udavač, píšící na gestapo, německé národnosti byl odsunut, stejný udavač národnosti české byl oběšen. A to mají Němci ještě drzost si stěžovat.

Maďaři

Podobně jako Němci byli postiženi i Maďaři.
V původních zákonech a dekretech jsou s Němci zmiňováni jedním dechem ("postižení Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů"). Maďaři na tom byli o něco lépe ze dvou důvodů: Vedle ostrůvkovitého osídlení jihu Slovenska Maďary existovalo i ostrůvkovité osídlení severu Maďarska Slováky (historicky je to dáno tím, že větší polovina maďarů jsou pomaďarštění Slované). Tudíž mohly proběhnout výměny obyvatelstva a zjednodušit etnickou hranici (a část Maďarů se tím pádem ocitla v Maďarsku i bez nějakého odsunu a protože šlo o výměnu obyvatelstva, dostali srovnatelné výměry půdy s tou, z níž odešli). Nicméně i tak je na jihu Slovenska početná maďarská menšina. Tohle je ovšem nyní, po rozdělení Československa, záležitost našich sousedů.
Naší historie se týká to, že část Maďarů byla "rozptýlena" do Čech a na Moravu (po vzoru podobných akcí soudruha Stalina v SSSR). Z raných dětskách let si pamatuji, že u sousedů bydlela v nájmu maďarská rodina a s jejich dcerkou, modrookou blondýnkou (opravdu, příkladná Maďarka), jsem si u nás na dvoře hrával. K mému velkému zármutku se vrátili na Slovensko ještě než jsme začali chodit do školy. To bylo důsledkem konce této komunistické akce "rozptýlení nepřátel", spojeného s mírným uvolňováním poměrů, jakýmisi červánky před Pražským jarem.

Takže abych to shrnul: Nikdy v historii neexistovalo v našem národě nějaké "nepřátelství pro nepřátelství" k jinému etniku, respektive takovéto jevy se vždy týkaly naprosto okrajových sociálních elementů, jaké jsou běžně k vidění prakticky ve všech národech. Tyto elementy lze skutečně označit jako xenofoby, protože jejich postoje a aktivity nemají a neměly racionální podklad.
Pokud zde byly nějaké větší animozity, zasahující do významné části národa, byly vždy zapříčiněny nějakým zásadnějším konfliktem a zpravidla (což je dáno naší historií) spojeným s odporem proti skupině (někdy na národní bázi), která si kladla za cíl naše vyhlazení (naposled výše zmínění Němci).
Pokud v současné době pozorujeme napjaté postoje vůči muslimům, není to nějakou xenofobií, ale zcela racionálními obavami z toho, jak se muslimové chovají v zápoadoevropských státech, kde je jich v populaci větší podíl (a očekávání stejného chování k nám, jakmile jich na to bude dost). Pokud se muslimové dokáží rozejít s postoji a chováním, které představují pro nás vitální ohrožení (což ovšem nepředpokládám, protože ty jsou neoddělitelnou součástí islámu), tak tato rezervovanost až napjatost velice rychle pomine (myšleno v dějepisném měřítku: od posledních masových vražd, spáchaných na našem obyvatelstvu Němci, uplynulo něco málo přes 70. let a naše vztahy s nimi jsou již realtivně dobré).

(konec)