Potomci a JXD

Pan JXD na Reflexu kvílí. Neomarxistka Marksová chce diskriminovat kvůli bezdětnosti.

Realita

Tohle je jeden z mála, nebo snad dokonce jediný rozumný návrh této dámy: Daňově zvýhodnit rodiny s dětmi. Uvádím explicitně "daňově", protože "sociální pojištění", které povinně platíme a nemáme naprosto žádné záruky, že peníze z něj skutečně budou takto využity, má atributy daně, nikoli pojištění (stačí porovnat např. s povinným ručením provozovatelů aut).
Problémy tohoto návrhu vidím v podstatě jen dva.
Jednou "vadou na kráse" uvedeného návrhu je podle mého názoru to, že se to nedotkne nepracujících skupin obyvatel, na něž pojištění platí stát. Tento problém považuji za stěžejní a měl by se řešit. Komunisté měli něco v principu podobného řešeno daňovou úlevou pro rodiny s dětmi a státem dotovanými půjčkami "splatitelnými" narozením potomků.
Uvedené věci se někdy řeší tím, že jednou z pohyblivých složek důchodu je daňový příspěvek potomků do ekonomiky státu.
Druhým problematickým momentem je statut nechtěně neplodných párů. Ty by byly v této "návrhové" podobě skutečně "nevinně postiženy". Je otázka, zda osvojení dítěte nebo jiné formy náhradní rodičovské péče nebrat jako ekvivalent porodu "biologicky vlastního" potomka a jak toto vyřešit v konkrétním znění zákona. To samé se týká i párů stejného pohlaví (čili procpat přes agenty středověku z KDU-ČSL umělé oplodnění anonymním dárcem pro lesby, "nosnice" pro gaye apod.).

Zdůvodnění

Pan JXD a jemu podobní mohou zcela jistě argumentovat tím, že "oni si pojištění platí". To je jistě pravda, problém spočívá v tom, že oni si pojištění platí v penězích, které platí v současné době (co do reálné existence i co do reálné hodnoty). Neplatí si je v penězích, které budou platit v době, kdy do toho důchodu půjdou ani sami. Což je, bez vynálezu stroje času, umožňujících cesty do budoucnosti, technicky nemožné.
Důsledek výše uvedeného faktu je jeden, a velice důležitý: Nikdo nemůže zaručit, že peníze, které přejdou do penzijního (a jiných podobných) systému nyní, budou ještě mít nějakou hodnotu, až ti lidé půjdou do důchodu, případně jaká konkrétní hodnota to bude. Klidně se může stát, že uspořený milion bude mít menší hodnotu než tisícovka (a to bude dost málo, bez ohledu na to, zda půjde o eura, koruny, nebo nějakou hypotetickou budoucí měnu, třeba společnou pro země V4+).
Hodnota peněz se odvíjí od stavu ekonomiky. Bez "ekonomického zázemí" jde hodnota pěněz drasticky dolů. Extrémním případem jsou propady hodnoty peněz v krachujících státech třetího světa, nicméně podobnou situaci zažila i Výmarská republika a byla jedním z hlavních důvodů, proč populace nakonec podpořila nástup Hitlera a ztotožnila se s nacistickou ideologií.
V situaci, kdy se EU nachází jednoznačně ve stavu mnohočetné krize (v podstatě jednotlivé dílčí krize spolu příčinně nesouvisejí, nebo nikoli těsně), se nedá na euro ani měny, které jsou na ně napojeny, vsadit ani zlámaná grešle.
Dalo by se teoreticky spořit ve zlatě, drahokamech, umění atd., ale to si jednak mohou dovolit jen bohatí, problémem je i zabezpečení takových úspor a problémem je opět i to, zda za 20 - 30 let bude někdo ochotný si tyto věci koupit, případně za ně směnit základní životní prostředky. Opět připomenu meziválečná léta, kdy jedna z firem, vyrábějící plynové masky přišla s reklamním sloganem "Až přijde plyn, ani bratr ti nepůjčí masku".

Krize EU

Tyto krize jsou vcelku dobře známé.
První krize je zapříčiněna faktem, že euro je v podstatě ekonomicky nesmyslný projekt. Není možné dát stejnou měnu státům s velice rozdílnou úrovní ekonomiky (evropský "sever" versus evropský "jih" spolu s některými postsocialistickými státy). V takové situaci nutně musí měna představovat faktor, který dále zvyšuje ekonomické rozdíly a chudší státy dále ničí. Jakžtakž únosná situace může vzniknout pouze tehdy, když ta chudší ekonomika má zanedbatelný objem, jako je to v případě některých rozvojových zemí, které používají jako měnu US dolar. V situaci, kdy Německo sice představuje "tahouna EU", ale země "jihu" EU představují desítky procent jeho ekonomického výkonu a desítky procent ekonomicky činného obyvatelstva, je krize naprosto zákonitá a nelze ji nijak zastavit, asi jako nelze "ukecat" mořský příliv.
Druhá krize je zapříčiněna exponenciálně narůstající byrokratizaci EU. V tomto rádoby "superstátě" vládne nikým nejen neřízená, ale v podstatě ani nekorigovaná byrokracie, která se chová ryze podle svých zájmů, aniž by chápala, že likviduje organizaci jako celek. Chová se tedy velice podobně jako rakovinové buňky, které také nechápou, že v krematoriu nastane konec i pro ně. EU nemá ani rudimenty těch mechanismů ke "zkrocení" byrokracie, které měl nebožtík SSSR (a další socialistické státy, které kopírovaly jeho zákonodárství). Přitom ani tyto mechanismy nestačily a "tábor míru a socialismu" šel do kopru. Do kopru tedy půjde i celá EU; podle toho, jak rakovina byrokratizace postupuje, pravděpodobně výrazně rychleji než ten SSSR.
Třetí krizí je krize imigrační, která do jisté míry souvisí s tou předchozí, nicméně se v ní objevují další slabá místa EU, především různé antidemokratické orgány a skupiny, které likvidují společnost velmi podobně jako EUnijní byrokracie, ale mnohem agresívněji a jinými cestami. Situace připomíná tedy stav, jakoby člověk s rakovinným nádorem ještě navíc dostal například agresívní formu leukémie.

Prognóza

Bez ohledu na to, jestli uvedené krize dovedou EU do nějakého stavu rozpadu, jaký vidíme třeba v Somálsku, nebo v trochu jiné fazóně v krachujících státěch Jižní Ameriky, kde krach zavinily socialistické experimenty, mnoha EUnijním byrokratům i politikům bytostně ideově blízké, nebo zda bude krize ukončena nástupem nějakého diktátora či jiné formy silně autoritářské vlády, promítne se zcela jistě do hodnoty peněz i statků obecně.
Za této situace opravdu není jiné cesty, než mít v ekonomice velké množství kvalitních a k práci ochotných lidí. Uvedené dva atributy se naprosto míjejí se současnou imigrační vlnou, spíše se dají vztáhnout na předchozí nebo paralelní migranty z Vietnamu a podobných zemí, případně z postkomunistických států, jako je např. Ukrajina. Nicméně reálná imigrace z té druhé skupiny států je příliš malá na to, aby naši ekonomiku nějak výrazně pozitivně ovlivnila.
Takže budoucí pracovníky, držící ekonomiku nad vodou a zajišťující, aby penze programově bezdětných lidí měly vůbec nějakou hodnotu (= bylo možné za ně nakoupit předměty denní potřeby a platit jimi další výdaje na živobytí), si budeme muset "udělat" sami.
Pokud stát bude v tomto smyslu na populaci tlačit a učiní z programově bezdětného života něco výrazně méně atraktivního, než jaký je současný stav, je to zcela jednoznačně pozitivní věc se zcela jednoznačně pozitivním dopadem.

Pochopitelně, věcí naprosto zásadní důležitosti bude to, jak stát tento tlak bude provádět na úrovni konkrétních opatření, neboť, jak známo, "ďábel se skrývá v detailech".