Má cenu volit "zavedené" strany?

Velice se obávám, že nikoli.

Kvil politických komentátorů

Političtí komentátoři zavalují naše uši (případně další smyslové orgány) kvilem nad tím, že stále více hlasů dostávají "pochybné" politické subjekty a nikoli zavedené strany "s jasně definovaným programem". A hrozí většinou událostmi přímo apokalyptických rozměrů v situaci, kdy tyto strany budou nahrazeny něčím jiným.
Blekotají o zavedené politické kultuře versus "strašliví extrémisté" a snaží se nové politické subjekty co nejvíce znevěrohodnit.

Realita

"Zavedené" politické strany volí část lidí proto, že jim jejich styl vyhovuje, část ze setrvačnosti, případně proto, že se nechá ovlivnit podobnými politickými komentáři (=kecy), o jakých jsme se zmiňoval výše. Počet těchto voličů klesá jednak přirozeným úbytkem (řada "setrvačníků" jsou spíše osoby starší), jednak spolu s každým skandálem, které se na uvedené strany lepí, případně s každým nedodržením volebních slibů.

Jak by to mělo vypadat

Princip zastupitelské demokracie je vcelku jasný:
Jednotlivé strany nabízejí jakési "menu" nabídek v rámci svých politických programů a voliči si podle toho vybírají. Pokud strany dostanou potřebný počet hlasů, tak se snaží z uvedeného programu co nejvíce realizovat. Případně se udělá nějaká koalice, v níž probíhají handly typu "my podpoříme ty a ty body vašeho programy a vy za to podpoříte ty a ty body programu našeho".

Korekce na realitu

První problém je zpravidla už v tom menu, které u mnoha stran připomíná něco na způsob známého dortu pejska a kočičky z povídání Karla Čapka. Tato "dortovitost" je akcentována právě vytvářením podivných a pochybných koalic. Volič se pak ocitá v roli onoho velkého zlého psa, který ten dort sežral a pak mu bylo hrozně a velice dlouho špatně.
Druhá principiálně negativní věc spočívá v tom, že volič zpravidla stojí před negativní volbou. Hlasuje nikoli podle toho, jaký program by se mu líbil (protože prakticky všechny jsou "zasviněné" body, které se mu více či méně nelíbí), ale naopak spíše vybírá program, který se mu nelíbí nejméně. Výsledkem je pochopitelně zastupitel, na něhož volič shlíží jako na nejmenší zlo, nikoli jako na něco pozitivního s čím by se mohl stotožnit.
Tohle ovšem platí v případě, kdy jsou dodržena pravidla, uvedená v předchozím odstavci. Velice často se stává, že strany naprosto jednoznačně ignorují své volební sliby, dokonce i takové, které by neměly problém prosadit i ve stávající koalici (protože ostatní členové koalice měli v programu něco podobného). A navíc velice často zavádějí věci, o nichž v jejich volebním programu nebyla ani zmínka petitem pod čarou.
A to ani nezmiňuji vznik "velkých koalic" "aby se nedostali k moci extrémisté", stran, jejichž volební programy jsou prakticky protichůdné (viz poslední zemské volby v Německu).
Výsledkem je, zcela pochopitelně, totálně naštvaný volič, který následně dá hlas jiné straně (a dopadne naprosto stejně), takže nakonec stejně se svým hlasem skončí u nějaké "antisystémové" strany či hnutí.

Důvod tohoto stavu

Od roku 1989 se zde ustanovilo cosi jako "politická třída" (a už to tak i označují někteří komentátoři v médiích). V ztápadních zemícch EU to mají ještě déle. Tato politická třída si vytvořila svůj svět sám pro sebe, nemající prakticky žádný vztah k realitě každodenního života normálních občanů.
Ministr Dienstbier může horovat pro Romy a imigranty, když je vožen limuzínou mezi vládními budovami a speciální "rezidentní" čtvrtí, která je hlídaná srovnatelně s tím, jak byly hlídány areály pro sovětské důstojníky a jejich rodiny v dobách sovětské okupace. A mimo tento areál ho hlídají bodygardi. Jeho zcela jistě nikdo na ulici nepřepadne a ani ho neznásilní, ani mu nesebere peněženku s výplatou. Takže může kálet z vysoka na běžné občany, jimž toto od jím protežovaných skupin obyvatel běžně hrozí.
Další ministři a poslanci, mající pracovní anamnézu "ze školy šel dělat profesionálního politika a dělá ho dosud" (např. premiér Sobotka, M. Benda), případně kdysi něco dělali, ale už desítky let dělají politiku (mnoho dalších). I oni v podstatě žijí životem privilegovaných tvorů, bez kontaktu s realitou.
Od lidí tohoto druhu nelze ani očekávat, že je budou zajímat strasti prostého občana. A pokud náhodou ano, tak dopadnou jak ta milionářská dcerka, která psala slohovku na téma, "jak žijí chudí lidé". A psala: "Žila byla jedna chudá rodina. Bydlela v chudé vile, jejich šofér byl chudý a i služka byla chudá ..." atd., tento vtípek je dosti známý, ale podstatu věci vystihuje dokonale.

Jak z toho ven

Budu krutý: Asi jedinou cestou je odstavení stávající politické třídy od moci. V ideálním případě, a dokud to vůbec jde, tak pokojnou a demokratickou cestou. Nicméně kdyby to nešlo, tak asi ty zemanovské kalašnikovy by byly menší zlo než progrese stávajícího stavu.
Respektive ono na něco podobného dojde ryze spontánním vývojem, jak mnohokrát v již proběhlé historii, aniž bychom byli s to tento proces nějak ovlivnit či "zarazit". Byť v evropské tradici je zavedena spíše gilotina, protože za francouzské revoluce se řešil v podstatě stejný problém: Totálně zparchantělá politická třída, s níž se nedalo udělat nic rozumného, než ji zlikvidovat, bohužel. Zavinili to do značné míry poslední předrevoluční francouzští králové, kteří tlačili na šlechtu, aby neprováděla vlastní hospodářské aktivity, ale žila z apanáže vyplácené králem. Tím došlo k jejímu totálnímu zparchantění a hlavně - přestala být nezbytná pro ekonomický chod státu. Určitá podobnost se zákazem podnikání politiků (byť z mnoha aspektů užitečným) zde je a výsledek - totální ztrubcovatění politiků - je už na dohled. A ekonomika, která za podobnými procesy nakonec vždy stojí, je dáma s morálkou nelítostné děvky.
Jistěže můžeme být silně proti tomu, aby se politická situace řešila takto, ale naše vůle v tomto směru znamená to samé, jako snaha popřít zemskou gravitaci či zákon akce a reakce. Jedná se o zcela na lidské vůli nezávislé procesy, asi jako ten zmíněný volný pád v gravitačním poli. Tedy, pokud to necháme dospět tak daleko, že bude překročena jakási kritická mez (kterou ovšem pravděpodobně nepoznáme, dokud ji nepřekročíme).
Připomíná mi to poněkud doktora z onkologie, co nám kdysi jako medikům vykládal o vztahu kouření a rakoviny plic a přitom připaloval jednu cigaretu od druhé (byl jeden ze dvou vyučujících, co za nás kouřili i během výuky). Když jsme se ho pak ptali, proč kouří, když to takto všechno ví, tak nám odpověděl, že má teorii, podle níž existuje jakýsi práh, který když se nepřekročí, tak je to jedno, a když se překročí, tak už je to taky jedno.
Je docela možné, že naši ctění politici uvažují podobně. Zcela jistě uvažují stylem "po nás potopa".
Jak jste asi uhodli z předchozích odstavců, jsem přívržencem názoru na spontaneitu dějin, jaký hlásal např. L. N. Tolstoj a do dokonalosti ho dovedl pan I. Asimov s psychohistoriií v rámci série Nadace. A můj názor není tak exaktní jako pana Asimova, nicméně se domnívám, že po překročení nějakých systémových limitů se to prostě podělám naprosto zákonitě, asi jako hromada uranu 235 při překročení kritické hmotnosti izotopu.
Dokud to ovšem jde, měli bychom se snažit odstavit "zavedenou" politickou třídu od moci demokratickými a pokojnými prostředky, což znamená právě nevolení "tradičních" politických stran s "tradičními" politiky buď v čele, nebo z pozadí vodícími do čela postavené loutky. To by výše zmíněnou sociální katastrofu mohlo odvrátit.

Alternativa? - zcela jistě!

Alternativní politická seskupení mají většinou nějaký hlavní programový motiv. To je často kritizováno mainstreamovými komentátory jako "strana / hnutí s jediným bodem na programu", byť většinou záměrně a vědomě lživě, protože tyto subjekty zpravidla mají komplexní politické programy. Nicméně s takovýmto hlavním motivem politického programu se může občan / volič ztotožnit. Tudíž jde k volbám s pozitivním, nikoli negativním výběrem. Lze rovněž předpokládat, že uvedený hlavní motiv se tyto politické subjekty budou snažit "neprokoučovat" během jakýchkoli politických jednání se subjekty dalšími, takže jejich spojením do nějaké povolební koalice opět vznikne spíše pozitivní, a nikoli negativní, součet programů.
Jak jsme uvedl výše, pokud nechceme, aby ve společnosti dále narůstalo politické napětí s možným katastrofickým vyústěním na způsob francouzské revoluce na konci 18. století, tak je asi jedinou strategií, dostupnou z pozice řadového občana, podpořit některá z "alternativních" hnutí, případně nových politických stran s pozitivním, nikoli negativním programem.
Jistěže za měsíc termínované krajské volby nejsou tak zajímavé, jako volby celostátní v příštím roce, nicméně v řadě případů je možné udělat mnoho pozitivního i z úrovně krajů (včetně cílené podpory rezistence společnosti vůči idiotismům, prosazovaným z centra).
Zajímavé jsou i volby senátní, mezi jejichž kandidáty se objevuje mnoho originálních osobností (právě proto masově dehonestovaných mainstreamovými sdělovacími prostředky). I ty by mohly "udělat průvan" v centrální politice, která to už nyní potřebuje jak prase drbání.
Další věcí je, že krajské volby mnohou vyslat k etablované politické třídě "poslední vážné varování", jak to činí zemské volby v Německu.

Blížící se volby tedy do značné míry ukáží, jestli náš stát spěje k nějakým katastrofickým politickým otřesům, nebo zda se začne ze zcela zjevné politické krize vyhrabávat ven. A měřítkem úspěšnosti takovéhoto posunu bude právě úspěch "alternativních" stran a hnutí.