Nepromluvíš křivého svědectví

V názvu cituji jedno z přikázání tzv. Desatera.

První problém

Pokud se podíváme na Wikipedii, pak vidíme problém už v tom, že žádné "desatero" v originálním zdroji není (tedy něco jako begin desatero, item 1, item 2, ... item 10, end desatero), takže nad biblickým textem vzniklo několik vzájemně nekompatibilních verzí.
Z tohoto důvodu se ono "nevydání" (židovská formule) či "nepromluvení" (křesťanský katechismus) křivého svědectví liší jak formulací (řekněme si to upřímně, křesťanům je podle znění verze v katechismu zcela jednoznačně dovoleno lhát písemně), tak i číslováním, protože v židovském a pravoslavném desateru je to bod devátý, zatímco v katechismu je to bod osmý.

Druhý problém

Důležité je ovšem to, na co věřící soudruzi, agitující o "morálnosti" křesťanství a o tom, jak "bez náboženství (tím je samozřejmě míněno křesťanství) by zde žádná morálka nebyla", rádi zamlčují či opomíjejí - bagatelizují.
Je to upřesnění "proti bližnímu svému", "případně proti svému bližnímu", zde by měly mít obě verze stejný smysl, katechismus v tomto přehozením podstatného a přídavného jména oproti běžnému českému slovosledu "stínuje" původní latinskou verzi a svou archaičností se snaží vyvolat "důstojnější" dojem.
Tento problém se ovšem dělí na dva "podproblémy".

Podproblém první: Kdo je bližní

Původní judaismus bylo kmenové náboženství. Na více místech Starého Zákona se setkáváme s konstatováním, že existovalo více bohů, přičemž ti další náleželi nežidovským národům, a že pouze bůh Židů byl silnější, a proto Židé zvítězili, tyto národy vyhladili a obsadili jejich zemi.
Pozdní redakce starozákonních textů se snažily z židovského boha učinit univerzální božstvo, k čemuž došlo až po babylónském zajetí. V té době totiž probíhal poněkud podobný proces právě v tom Babylónu, kdy byla snaha (podporovaná světským vedením státu) učinit z Marduka univerzálního boha tím, že ostatní ve státě uctívaní bohové budou chápáni pouze jako určité konkrétní aspekty či projevy tohoto božstva (někde od tohoto myšlenkového vývoje v pohanství pochází i představa svaté trojice a je s ním do značné míry totožná; tedy ani ta není výsledkem nějaké křesťanské originality).
Problém ovšem nastal v tom, že řada biblických textů byla velmi dobře známa a snahy o jejich úpravy by vedly k negativním reakcím. Z tohoto důvodu bylo jednobožství do starozákonních textů zavedeno jen někde a jiné partie téhož textového komplexu jsou explicitně polyteistické. A dořešeno to nebylo do nástupu křesťanství.
Nicméně z oné kmenovosti judaistického boha plyne to, že "bližní" jsou jen a jen další uctívači téhož božstva (což u judaistů splývá i s konkrétní národností, ale třeba u křesťanů a muslimů prakticky jen s tou vírou, protože věřícím těchto náboženství se může stát kdokoli, bez ohledu na národnost nebo rasu).
Jeden ze zásadních konfliktů mezi Kristem a tehdejší židovskou společností byl právě Kristův internacionalismus, který zazněl v podobenství o milosrdném Samaritánovi. Je třeba si uvědomit, že na obyvatele Samaří Židé pohlíželi asi jako nacisté na Židy, nebo členové Ku-Klux-Klanu na černochy. Takže kdyby Kristus kázal v Německu, tak by nejspíš kázal o zbitéma a oloupeném Němci, kterého ostatní Němci nevšímavě míjeli a pomohl mu Žid, kdyby kázal na jihu USA, tak by zase použil zbitého a oloupeného bělocha, kterému pomohl černoch. A reakce na otázku, kdože byl tedy lepším bližním toho zbitého a oloupeného, kterého lidé z jeho komunity lhostejně míjeli a pomohl mu až člověk z komunity jiné, by byla patrně stejně negativní jako reakce jeruzalémské ulice, která si vyřvala Kristivo ukřižování.
A je třeba vědět, že křesťanství a islám, jakožto pokračovatelé judaismu, jsou jen o pouhý jeden stupeň výš. Že sice opustily původní judaistický rasistický koncept bližního, ale jinověrec pro jejich vyznavače bližním není.

Podproblém druhý: O bližním

Desatero naprosto explicitně zakazuje lhaní o bližních (ať už je definujeme jakkoli, viz výše), ale naopak se zcela míjí s informacemi o materiálním či duchovním světě.
Jinými slovy, sami vyznavači těchto náboženství akceptují to, že se bude lhát o bohu a dalších nadpřirozených bytostech a že budou akceptovány i lži o materiálním světě, jeho jednotlivých aspektech i celkové podstatě. Takže když nám bude kněz blábolit o jsoucnosti boží, ráji, pekle, očistci (některá náboženství, která ho uznávají), pak vlastně formálně nelže, protože příslušný bod Desatera "které nám přineslo civilizaci a zakázalo lhaní" se na tyto věci zcela jasně a explicitně nevztahuje.
Zde je, pochopitelně zakopán pes ve všech třech abrahámovských náboženstvích i jejich derivátech, protože ony jsou v podstatě založeny na lhaní o duchovním i materiálním světě. Toto lhaní mají legalizováno a institucionalizováno už formulací svého "základního zákona" a bez něj by nemohly fungovat.
Takže bez ohledu blekotání o morálce jsou tato náboženství náboženstvími lži a kultury na nich založené jsou v podstatě institucionalizovaným lhaním.
To je ještě akcentováno i tím, že křesťanství mělo skoro dva tisíce let (a když zohledníme judaistické kořeny tak musíme ještě pár tisíc let přidat) na to, aby podalo důkaz existence svého boha. To nikdy nedokázalo. Postupy za tyto důkazy vydávané jsou buď skrytými, zmanipulovanými, důkazy v kruhu, nebo se s podstatou problému míjejí (a opět se hledají důmyslné způsoby, jak tento fakt skrýt). V zásadě jediným nezpochybnitelným postupem šíření křesťanství nebo islámu bylo vždy: "buď budete alespoň předstírat, že tomu věříte, nebo vás pobijeme". Pokud to někdo považuje za důkaz pravosti, tak já tedy ne.

Tuto "kulturu lži", derivovanou z abrahámovského základu, nám v poslední době perfektně předvedli aktéři útoku na presidenta Zemana pod praporem (patrně nevinného a zmateného) strýce Bradyho, který nikdy státní vyznaměnání dostat neměl a pravděpodobně ani není strýcem, protože měl údajně jedinou sestru, kterou jako třináctiletou zavraždili nacisté v koncentráku.