Dluhů odpouštění

Proskočily zprávy o tom, že ministr Dienstbier koketuje s plánem nějakého hromadného vyvedení občanů z dluhové pasti.

Dluhová past

Takto je pojmenována situace, kdy dlužník přestává zvládat platit nejen základní částku, ale i úroky. Do dluhové pasti se může dostat jistě vlastní blbostí, ale v zásadě tomu napomáhají i velmi "džungloidní" poměry v našem bankovnictví.
Teprve před několika roky se podařilo zákonit, že v podmínkách půjčky musejí být uvedeny opravdu všechny poplatky a úroky, které půjčka vygeneruje.
Nicméně i tak jsou tam zpravidla uvedeny velmi nepřehleně a zmateně ve stylu "částku A vám přičteme, částku B vám odečteme, s částkou C nebudeme dělat nic, částku D sečteme s částkou E a někdy ji přičtemě k částce A, někdy k částce B ...". A to ještě vše zabalené do právnického ptydepe, kterému nerozumějí ani sami právníci, jinak by se nemohlo stát, že jeden a tentýž text (zákon) je různými soudy vykládán různým způsobem.

Podpora zadlužení

Stát přitom v podstatě toleruje reklamy na zadlužování, které na nás čumí z kdejakého bilboardu a vyskakují z oken prohlížeče, pokud nemá člověk nainstalován (k velké nelibosti některých provozovatelů webových stránek) adblock nebo jiný podobný software.
A všechny tyto zdroje uvádějí, že zadlužit se je vlastně strašně výhodné, a že "nesplácení je pojištěno", případně "překlenovací úvěry" mohou zachránit člověka tehdy, když nemůže splácet.
A nakonec jsou zde i "oddlužovací" firmy, slibující, že "dluhy vyřeší", ale v reálu spolupracující s bankami a dodávající jim důvěrné informace o stavu jednotlivých klientů. Případně je dodávající přímo exekučním firmám (= co se ještě dá dlužníkovi zabavit), které si z celého tohoto dluhového průmyslu ukusují nemalý podíl zisku.
Přitom stát není schopen ani v rámci občanské výchovy ani v rámci např. výuky matematiky seznámit budoucí občany s pojmem úroků a úrokových sazeb a ukázat jim, o jak šíleně nevýhodné ekonomické vztahy v reálu jde (vyjma půjčky dotované státem, a to ještě jen některé).

Občané v pasti

Popsaná situace, kdy stát v podstatě bez odezvy nechává volně řádit na trhu skupinu výrobců, jejíž činnost je v podstatě výrazně škodlivější než např. aktivity tabákového průmyslu, podrobeného přitom četným restrikcím, nutně vede ke "zblbnutí" části občanů, kteří naletí na státem tolerované reklamy (mnohdy navíc vysílané ve "veřejnoprávních" médiích, takže by tedy stát měl za pravdivost nějak ručit), vede k tomu, že se naivnější část populace skutečně dostane do situace, kdy "využije" uvedené "služby" a dostane se do dluhové pasti.
Pro banky je to situace vysoce výhodná, protože mají zajištěný stálý příjem - exekutoři zabaví občanovi vše, co vydělá, s ponecháním jen zákonem stanoveného minima (a i o to minimum byla v zákonodárných orgánech docela dlouhá tahanice, než se je podařilo rozumným způsobem definovat). A průběžně dále zabavují významnou část toho, co vydělá, zdědí, vyhraje v loterii atd.
Důsledkem je, že když se občan přesvědčí, že se z pasti stejně nevyhrabe, a to ani nasazením sebevětšího úsilí, tak nakonec rezignuje a snaží se nějak přežít s minimální mzdou, kterou mu dluhový průmysl nemůže sebrat. To, pochopitelně, znamená, že se dostává na úroveň minimální daně, minimálních pojišťovacích plateb atd.

Stát v pasti

Nakonec se v pasti ocitá samotný stát, který má masu občanů, potenciálně schopných přispívat do ekonomiky, kteří do ní přispívají jen velice minimálně, pokud vůbec (navíc často berou z důvodu chudoby sociální dávky nebo čerpají jiné sociální benefity).
Dalším negativním jevem je narůstání populace, která v podstatě nemá nic, co by mohla ztratit, a z tohoto důvodu je ochotná podporovat i velmi extrémistické politické strany a hnutí. Konec konců, masy zbídačených a zadlužených občanů vynesly na sklonku Výmarské republiky do čela státu Hitlera a naprosto stejná situace mas občanů v carském Rusku vytvořila podhoubí pro nastolení režimu ještě mnohem zločinnějšího.
Proto už středověcí panovníci čas od času anulovali dluhy. Přitom tento akt zpravidla nevedl ke krachům a masovým sebevraždám profesionálních věřitelů, což je samo o sobě důkazem, o jak výhodný byznis se jedná (obávám se, že o něco výhodnější je už jen obchod s drogami).
Stát obecně tedy má, pokud je alespoň zčásti kvalitně řízen, zájem na tom, aby nějakým způsobem občany z dluhové pasti vyvedl, protože jinak představují jen zátěž pro jeho ekonomiku.

Z tohoto pohledu tedy nelze dělat nic jiného, než tuto aktivitu pana ministra podpořit, byť je jasné, že i to oddlužení se dá udělat naprosto blbě s dopadem na ekonomiku i politické prostředí státu zcela negativním. I zde, jako v případě ministryně Marxové, se totiž "ďábel skrývá v deteilech".