pátek 5. února 2016

"Česká směska" a xenofobie 9

Badeniho reforma, resp. její krach, názorně ukázaly, že soužití v rámci Rakousko - Uherské monarchie nemůže fungovat, protože ta se dostala do vleku německých nacionalistů. Němečtí nacionalisté a jejich ideologičtí souputníci také blokovali včechny pokusy o postupnou demokratizaci monarchie. Přes masové násilné poněmčování totiž zbylo v monarchii více Slovanů než kolik bylo Němců a ti si byli vědomi toho, že v demokratických poměrech by nutně museli začít hrát druhé housle. Podobné problémy měli i Maďaři v Uhrách (ty do značné míry vyřešilo ořezání poválečného Maďarska o oblasti, v nichž převažovalo nemaďarské obyvatelstvo).
Určitá asymetrie mezi maďarskou a německou částí monarchie spočívala v tom, že maďarština je jazyk jako komunikační prostředek výrazně praktičtější než "konkurenční" jazyky Slovanů, Rumunů a dalších národnostních skupin. Má pravidelnou ortografii a téměř pravidelnou a velmi jednoduchou gramatiku (která si v mnohém nezadá třeba s esperantem), takže je relativně snadno naučitelná a používatelná i pro osoby, které nejsou rodilými mluvčími.
Oproti tomu němčina nepřináší uživatelům slovanských jazyků prakticky žádné výhody. Je to jazyk s podobnou mírou nepravidelností v gramatice a ortografii, jakou mají jazyky slovanské. Nevýhodou němčiny je existence většího počtu vzájemě až nesrozumitelných dialektů, které byly řešeny ve druhé polovině 19. století převzetím dialektu pražských Němců coby základu spisovného jazyka. Poměrná "mladost" němčiny má ovšem značné nevýhody. Jednou z nich je neusazenost tohoto jazyka (poslední reforma proběhla někdy v závěru 20. století a antikvovala všechny učebnice a gramatiky) a obtížná použitelnost znalosti současné němčiny k pochopení starších textů (rozdíly jsou zde jednoznačně větší než mezi starými českými texty a současnou češtinou).
Lze jen coby příklady upozornit na dvě věci:
  1. Goethe nepsal německy, protože němčina v jeho době neexistovala, ale psal německo - germánským dialektem z Výmaru a okolí
  2. Člověk neandrtálský se jmenuje Homo neanderthalensis podle prvního a typového nálezu z údolí, pojmenovaného po německém (ale praněmčinou píšícíám) básníkovi Neanderovi, jako Neanderthal. Nicméně to "h" již ze spisovné němčiny i ze současného názvu lokality vymizelo (lokalitu najdete na mapách pana Googla jako "Eiszeitliches Wildgehege Neandertal").
Jak jsem tedy uvedl minule, začala se česká společnost na sklonku monarchie naprosto jednoznačně orientovat na nějakou formu odchodu z ní, přičemž první světová válka a vojenská neúspěšnost Rakouska - Uherska (ale i Centrálních mocností jako celku) vytvořila postupně revoluční situaci, v níž byly rozpad monarchie a obnovení českého státu možné.
Pro strategičtěji uvažující politiky bylo v zásadě jasné, že zastavení prvnotního "blitzkriegu" ve Francii znamenalo přechod konfliktu do formy opotřebovávací války, v níž Centrální mocnosti proti Dohodě neměly při porovnání materiálních a lidských zdrojů šanci. Mohly pouze oddalovat svůj finální kolaps.
Teoreticky bylo nanejvýš možné nasazení nějaké nové, vysoce účinné zbraně. Takovou zbraní byly jednoznačně tanky, nicméně až do konce války generalita ani jedné strany výhody této zbraně nepochopila a používala je z našeho pohledu naprosto nesmyslně, rozptýlené po celé šíři fronty. Teoreticky se mohl najít nikoli geniální, ale prostě jen chytrý vojevůdce, který by všechny tanky stáhnul do jednoho úseku a tam frontu prorazil (což bylo zcela reálné i s těmito primitivnámi stroji a pro druhou stranu by to znamenalo katastrofu), nicméně starší a omezeně myslící důstojníci na vyšších postech velení obou stran konfliktu byli v tomto perfektními spojenci nepřítele.
Německo prodloužilo válku patrně až o několik let tím, že zavedlo masovou výrobu dusičnanů ze čpavku za vysokého tlaku a teploty (čpavek vzniká jako odpad při řadě v té době užívaných technických procesů).  Podařilo se tím vykompenzovat následky blokády, která zabránila pokračování importu chilského ledku, potřebného jak pro výrobu výbušnin, tak i pro hnojení v zemědělství. Existují studie, podle nichž by hladomory, jaké propukly až na přelomu let 1917/18, propukly už o cca dva roky dříve a Centrální mocnosti by buď padly náporem hladových bouří, nebo vojensky po zcecimování obyvatelstva hladomory.

Po válce se v důsledku angažovanosti českých a slovenských vojáků v legiích na všech frontách ocitlo nově vzniklé Československo v podstatě na pozici jednoho z vítězných států.
O historii znovudobývání území, včetně stabilizace hranic s Maďarskem a Polskem, se toho dá na servrech typu valka.cz nebo palba.cz najít poměrně dost. Je důležité zdůraznit, že na těchto procesech se významně podíleli vojáci kteří "zůstali věrní" (případně neměli možnost přeběhnout do legií) až do konce, takže loajalita k českého obyvatelstva k novému státu (i těch, co byli do konce "věrní Rakousku") byla vysoká. Na druhé straně se Němci, žijící především v pohraničních oblastech (a z vysokého procenta ve skutečnosti poněmčení Češi - inu, poturčenec ...) snažili o odtržení a připojení k Německu nebo zbytku Rakouska, o což neměli zájem ani Němci ani Rakušané, ale ani vítězové světové války.
V podstatě si vykoledovali vytvořením front proti centru státu akcentování poválečného hladomoru, protože tyto oblasti byly v důsledu válečných událostí potravinově nesoběstačné. Zlomení odporu separatistů a řádné připojení těchto oblastí k základu státu bylo prakticky vždy a všude doprovázeno zlepšením zásobování obyvatelstva, v některých případech byly provedeny i programy odvozu strádajících dětí do vnitrozemí státu, do oblastí s lepší výrobou potravin, na "výkrm".

Námezdní pisálkové rádi píší o "šíleném útisku" Němců v Československu.
K tomu se dá uvést asi tolik:
  1. V monarchii, kde byli Slované většinovým obyvatelstvem, byli násilně nuceni komunikovat germánskými skřeky (viz pád Badeniho reformy, která toto měla oslabit, zdůrazňuji oslabit, nikoli odstranit)
  2. Proti tomu v Československu nemusel menšinový Němec hubou klápnout jinak než německy, pokud nežil v prakticky výlučně českém či slovenském osídlení nebo pokud neměl ambice dělat státního úředníka, kdy se musel naučit češtinu cca na úrovni nynějších v angličtině vyučovaných studentů medicíny, kteří musejí zvládnout komunikaci s pacienty (u nás, kupodivu, mluvícími česky). Němci měli k dispozici kompletní školství od mateřských škol po universitu a  techniku, v němž se vyučovalo výlučně německy, případně se na některých typech škol vyučovala čeština jako jeden z cizích jazyků.
  3. Němci měli jako menšina v Československu více práv, než je obvyklé pro menšiny i v současné době a platí to i pro postavení národnostních menšin v současném Německu
"Útlak" spočíval výlučně v tom, že nebyli "panskou rasou", preferovanou spoustou zákonných, podzákonných i nepsaných norem, jak tomu bylo v monarchii. Jejich nespokojenost se "sesazením" na pozici rovnoprávných občanů státu v podstatě otevřela cestu Hitlerovi s tím, že nacismus měl mezi československými Němci daleko větší procento příznivců než v samotném Německu.
Z pohledu této historické zkušenosti, bohužel, nevidím jako reálné soužití s muslimy (kteří jsou také touto ideologií v náboženském rouše stavěni dopozice "nadlidí", "panské rasy" či něčeho podobného) v demokratických státech, kde je jedním ze základních principů rovnost občanů bez ohledu na rasu a náboženství. Němci byli nacionalismem masírováni podstatně kratší dobu než jsou muslimové a přesto to stačilo na naprostou neschopnost německých menšin spolužít na principu rovný s rovnými s neněmeckou majoritou i neněmeckými menšinami. Týkalo se to nejen nás, ale prakticky celé Evropy, pouze s tím rozdílem, že v nedemokratických, či méně demokratických státech byl tento problém utlumen vyšší represívností státního aparátu.

(pokračování)

Žádné komentáře:

Okomentovat