čtvrtek 11. února 2016

Hanka a Tonča na výletě u muslimů 2 - dokončení

Výkupné za Hanku a Tonču trochu obecněji

Včara jsem se vyjádřil ke konkrétní kauze konkrétních "sluníčkářek", které si hazardováním poničily životy a vyluxovaly naše peněženky. Dnes bych se rád k tomuto tématu vyjádřil s trochou zobecnění.

Další problémy s výkupným

Těch z našich peněz zaplacených stopadesát milionů zcela jistě nebude použito na cokoli pozitivního. Na internetových diskusích (VOX POPULI, VOX DEI) se spekuluje o tom, kterýže budoucí atentát (či "pokročilejší" analogie některého z již spáchaných) bude v Evropě za naše desítky milionů spáchán. Což jsou úvahy velice ošklivé a cynické, nicméně stoprocentně realistické.
Placením výkupného v podobných kauzách si v reálu vykrmujeme nepřítele, který ty prostředky kdykoli v budoucnu použije proti nám, a protože ničit je snadnější a levnější než budovat, může klidně způsobit škodu nikoli za stopadesát miliónů, ale klidně i za jedenapůl miliardy.
Stejně tak bylo ekonomickým nesmyslem vykupování křesťanských otroků, které organizovala církev za válek s Osmanskou říší. Peníze z výkupného představovaly pro islámistický režim tohoto státu významnou část příjmů a tento zločinecký stát se udržel o to déle.
Na Pákistán měl být vyvíjen tlak ve smyslu, aby si na svém území zajistil pořádek. To by ovšem vyžadovalo širší mezinárodní kooperaci, směřující k prohlášení tohoto státu za "darebácký stát" ve smyslu příslušné mezinárodně politické odborné terminologie a jejího praktického dopadu. Faktem je, že naše vláda ani náznakem podobné odvetné snahy nevyvíjí. I kdyby se takovéto snahy měly v počátcích minout účinkem, důležité by bylo, že jejich idea by byla na stole v diplomatických síních a jakmile by další státy získaly podobné zkušenosti (případně v zemích, kde ty zkušenosti už mají, se dostaly k moci politické síly méně prolezlé fašistoidní ideologií multikulturalismu), by se na ně dalo kdykoli navázat a dotáhnout je do konce.
Případně by měl být Pákistán zmíněnými aktivitami tlačen ke konstatování, že nad částmi svého území nemá kontrolu. Není s to tam pracovat jeho policie a jeho armáda se zde pohybuje v podstatě jako v nepřátelském území. V takovém případě by mohla jednání vyústit i v pomoc si na těchto územích státní superioritu vynutit (a, řekněme si to upřímně, byl by to i precedent k silovému vynucení státní superiority nad no-go zónami v evropských městech).
Součástí takového tlaku by mohla být džentlmenská dohoda typu "vy si uděláte na svém území pořádek a my potlačíme lidskopravnické aktivisty, bojující za zájmy extrémního islamismu, kteří by průvodní jevy kolem pacifikace teroristů chtěli kritizovat".
Část problému s islámem spočívá v tom, že úspěšné jsou proti němu, bohužel, jen vysoce autoritativní režimy, někdy takové, vůči nimž byl klasický evropský fašismus (viz Mussolini) vrcholem liberalismu a demokracie. Je třeba tyto režimy v islámských zemích tolerovat a aktivně podporovat (jak to dělá Rusko v případě Asada v Sýrii), protože jedině takovéto režimy, udržované dlouhou dobu a dlouhodobě sekularizující společnost i násilnými metodami (příklad současné turecké recidivy islamismu ukazuje, že necelá stovka let vlády takového režimu nestačí) mohou vést k jakémusi zcivilizování muslimů na úroveň alespoň Evropy někdy v době postosvícenské. Jistě je otázka, jak zjistit, zda už sekularizace v těchto zemích pokročila natolik, aby byla nevratná, ale tu si budou klást nejdříve naši pravnukové na sklonku života, takže je naprosto zbytečné se úvahami o něčem takovém vůbec zatěžovat.
V případě neúspěchu jednání bych vůbec nebyl i proti nějaké obdobě "politiky dělových člunů". Dělové čluny sice nemáme a oblast, kde byly sluníčkářky vězněny, není u moře, ale nějaký vylepšený dron by tam z Afghánistanu, kde jsou naše i spojenecké jednotky, nejspiš doletěl (třeba s nějakým pomocným nosičem) a ve finále by mohl udělat v cíli dost ošklivých věcí.

Co bychom mohli udělat dnes

Jsem toho názoru, že vedle výše uvedeného by určitý tlak, případně jasně definované vyjádření "státní nevůle" měli pocítit i Pákistánci žijící na našem území, včetně např. ukončení studijních aktivit občanů z této země na našich školách.
Dokázal bych si představit vnitroevropskou koordinaci směřující k tomu, aby škody způsobené islámskými teroristy nesli muslimové, buď formou nějaké speciální daně, nebo třeba (v případě asociálů, žijících na sociálních dávkách, vylepšovaných drobnou kriminalitou) i zavřením do nějakých donucovacích pracoven a ekonomickým vytěžováním v těchto zařízeních. Patrně by nebylo od věci po každém takovém incidentu rušit mešity či alespoň pozastavovat jejich činnost. Což bude pochopitelně vyžadovat náhradu současných proislámistických stran ve vedení evropských států stranami demokratickými (o EU jako celku ani nemluvě).
To vše jsou věci, o nichž by se mělo velmi silně a dlouho diskutovat, pokud možno bez nějakých lidskoprávních omezení typu "trestat zločince je nehumánní a je zločinem o účinných trestech, či jiných pro zločince nepříjemných opatřeních, byť i jen uvažovat".
Dokážu si představit i to, že by taková diskuse vyústila do závěru, že za další podobně hazardující blby, nepoučené touto kauzou, stát peníze jednoduše nedá a nechá je sníst si, co si zavařili. Jako nevykupujeme např. dealery drog, zadržené v některých zemích, i v situaci, kdy jsou oprávněné pochyby o řádně provedeném policejním vyšetřování a spravedlivém soudním procesu. Stejně tak stát není ochoten zatáhnout účet za lyžařské blby, kteří nepojištěni někoho sramují na alpské sjezdovce (a i kdyby nenesli žádnou vinu, museli počítat s tím, že policejní vyšetřování srážky na sjezdovce bude v jakémkoli západním státě EU všechno jiné než objektivní) a byli v daném státě odsouzeni k placení milionových škod na zdraví, případně i majetku.

Co by se mělo udělat pro budoucnost

Uvítal bych, místo držení věci pod pokličkou a rozčilování se, že informace někdo nakonec vynesl, nastavení jasných a bez omezení zveřejněných pravidel hry. To jest definování situací a parametrů, kdy státní moc prohlásí určitý stát za "bezpečný" či "bezpečný při zohlednění (jasně definovaných) rizik" či "nebezpečný, s pohybem výlučně na vlastní riziko". Včetně toho, že by si stát za kategorizování těchto cizích států ručil a pokrýval případy, kdy se naši lidé dostali do průšvihu v situaci, kdy se nechovali nijak hazardně a jednali v souladu s těmito doporučeními. Což by patrně chtělo i osobní zodpovědnost naloženou na úředníky (asi ministerstva zahraničí), kteří by zařazování jednotlivých států do příslušné skupiny (či jejich pohyb z jedné skupiny do druhé na základě pravidelného obnovování jejich hodnocení) měli na starost.
Dokážu si představit, že by naopak jedinci hodlající tato pravidla překračovat či nerespektovat měli povinnost se komerčně (tj. výše pojištění postavená čistě na bázi pojišťovenské matematiky) na očekávanou výši výkupného pojistit, případně (pokud by riziko bylo "nepojistitelné") složit jistinu obhospodařovanou státem (aby ji nějaký vykuk z bankovního sektoru neukradl či nevytuneloval), z níž by se výkupné zaplatilo. A kdo ty peníze nemá, tak holt do takto rizikových zemí nepojede, nebo si na tu jistinu sežene sponzora. A nebo pojede opravdu čistě a jen na vlastní riziko a v případě únosu mu zamáváme šátečkem a rodině zašleme soustrastný dopis s tím, že jim nebudeme bránit si po soukromé linii shánět peníze na výkupné. Byť i to je v podstatě v rozporu s našimi celospolečenskými zájmy. Já ještě pamatuji doby, kdy se i do civilizovaných zemí nemohlo jet bez devizového příslibu, který znamenal, že náklady v cizině budou pokryty ekonomicky příspěvkem od státu (protože koruna nebyla legálně směnitelná), případně, že cestu zasponzorují např. tam usazení příbuzní.
Osobně jsem toho názoru, že pokud by se takováto ekonomická restrikce uvalila na cesty do vysoce nebezpečných států a regionů, že by to naprostou většinu občanů nijak neomezilo. A ti, kdo si chtějí dopřát adrenalin s únosci nebo jinými teroristy, by tak nečinili na úkor kapes nás všech.
A pokud by nějaký takový nebo ekvivalentní konsenzus vzešel z kauzy "Hanka a Tonča na výletě u muslimů", tak bych jim těch stopadesát milionů byl i ochoten odpustit, protože by se na jejím základě takto vytěžila opatření s poměrně vysokou hodnotou celospolečenského přínosu.

(konec)

4 komentáře:

  1. Problém je, jako obvykle, ve stanovení nějaké hranice bezpečný / nebezpečný.
    Pokud beru únos, tak ten může nastat i ve zdánlivě bezpečné zemi. A země, označené za "nebezpečné" by se určitě na mezinárodní diplomatické rovině proti své klasifikaci ozvaly.
    Navíc - únosy neprovádí "stát" a ty státy, kde se takové věci stávají zase nejsou schopné si na svém území udržet "pořádek".
    Kotlinku od takových praktik chrání jenom velká hustota osídlení a paradoxně čím dál tím "policejnější stát". I když už byly případy se zadržovanými lidmi, kteří sloužili svým věznitelům jako otroci - celá léta. A v mírnějším módu - třeba dědeček, který je držen "o vodě a chlebu" doma a jeho důchod nebo majetek někdo bezostyšně zneužívá s argumentem, že stařík je už nesvéprávný - což ovšem nakonec může být i pravda. Vzpomeňme jenom na rostoucí trend exekucí na důchodce, nebo známé prodejní akce "šmejdů". Staří lidé prostě neumí odhadnout finanční nebezpečí nebo si nedokáží připustit, že je vlastní potomci zneužívají.
    Takže problém je "spektrálně neostrý".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spektrání neostrost chápu a beru, nicméně dědeček vykořisťovaný rodinou a unesený turista, to jsou dvě docela rozdílné kategorie.

      Vymazat
  2. Skutečnost, že lidé neumí odhadnout (nejen) finanční nebezpečí, není nijak definována věkem. Jsou zkrátka lidé hloupí a lidé chytří bez ohledu na věk (pominu-li stařeckou demenci).

    Pane Pergile, děkuji za dvoudílný článek, s jehož obsahem se stoprocentně ztotožňuji.

    S pozdravem
    Věrný čtenář

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nicméně těch obětí vykořisťování a "šmejdů" je mnohem více ve vyšším věku. Někteří lidé jsou finančně negramotní už ve dvaceti - a věkem se to nelepší.

      A nesrovnávám, Pergille. Jen upozorňuji na nejistou hranici mezi bezpečím a jeho opakem.

      Vymazat