Křížové výpravy

V rámci agitačních bojů se u proislamizačních agitátorů objevuje argument, že "Evropané také pořádali křížové výpravy".

Relevantní ve vztahu vůči islámu jsou, pochopitelně, křižácké výpravy do islámského světa. Co se dělo v boji Evropanů proti Evropanům (války proti Albigenským, husitské války, dobývání Pruska atd), po tom je muslimům a jejich loutkovým kašpárkům velké kulové.
Křížové výpravy nastaly v situaci, kdy muslimové dobyli postupně všechny africké křesťanské země. Výjimkou  byla Etiopie, ale o ní existovaly v Evropě jen matné zvěsti o "mocné říši krále Jana" na jih od muslimských záborů. Tato představa byla tu a tam agitačně využita, ale realisticky smýšlející vojevůdcové a politici s něčím takovým v rámci svých rozhodnutí nepracovali.
Původní obyvatelstvo afrických zemí dobytých islámem bylo prakticky kompletně vybito, přežili jen Koptové, kteří se stáhli na jih Egypta, kde se ubránili jako samostatné etnikum křesťanského vyznání, byť v područí islámských okupantů. Přežili také Berbeři, kteří ale byli donuceni k přijetí islámu. A přežila také část žen, které byly zajaty jako sexuální otrokyně.
Muslimové také okupovali křesťanská území na nynějším Blízkém Východě, zotročili tamní křesťanské obyvatelstvo a ustavili tam islamistickou vládní strukturu.
Uvedené islámské výboje nechaly evropské křesťany více-méně chladnými. Ti pouze zastavili západní osu islámské expanze v několikadenní bitvě (spíše sérii bitev a šarvátek různé velikosti a rozsahu) na jihu Francie a postupně vytlačili muslimy za Pyreneje, kde se začal od konce prvního tisíciletí rozvíjet proces, zvaný reconquista, do něhož se evropské státy, vyjma nejbližších sousedů, nijak výrazně nepletly.
Reakci Evropy vyvolalo až zhoršování situace v oblasti Palestiny, kdy muslimští vládcové (křesťany nemilovaní, ale respektovaní) vytvořili stav permanentního ohrožení poutníků, postupně gradující natolik, že uložené pokání ve formě pouti k "božímu hrobu" se stalo pouze složitým a nepohodlným (pro trestaného) způsobem trestu smrti.
Teprve nastolení této situace vedlo k procesu, který známe jako křížové výpravy.
Faktem také je, že Evropa nebyla politicky a ekonomicky dostatečně vyspělá, aby tuto akci dotáhla do vítězného konce. Evropští bojovníci měli kvalitnější vybavení a dokázali (Saracén sem, Saracén tam) taktičteji provádět dílčí akce, a tím vítězit i proti značné převaze nepřátel, ale strategické postavení (i chování) křižáků bylo vždy velice špatné a jejich vůdcové dělali v podstatě stejné nebo srovnatelné chyby, jaké viděli (a patřičně využili) naši předkové při taženích křížových výprav proti husitům. Podobné strategické lapsusy, jakým byla bitva na Vítkově, kdy křižácké vojsko díky idiotství svých vůdců a neukázněnosti nižších velitelských kádrů i řadových bojovníků nedokázalo dobýt provizorní opevnění, hájené několika desítkami relativně špatně ozbrojených husitů (a část z nich tvořily ženy, u nichž je více-méně jasné, že neměly žádný bojový výcvik), a tím poslalo strategicky do kopru výpravu o několika desítkách tisíc bojovníků, se děly při obhajobě křižáky dobytých území poměrně často. Konec konců, naprosto stejným provalem byla i bitva u Kresčaku, v níž padl náš král Jan Lucemburský. I zde hrála hlavní roli neschopnost evropského feudálního vojska poslechnout velení a postupovat jako koordinovaný celek (který by si musel, bez ohledu na lučištníky, Angličany namazat na chleba).
Evropa také neměla technicky a logisticky (o politické rozdrobenosti nemluvě) na to, aby do dobytých území přepravovala v dostatečném počtu bojovníky a proviant, což by umožnilo křižáckým enklávám přežít islámské nápory. Tento problém nbyl akcentován tím, že ekonomika křížových výprav byla v záporných číslech, dotace těchto aktivit byly chápány jako "oběť bohu", tedy něco podobného, jako stavba kostelů, nebo financování jejich zařízení. Celou tuto etapu prakticky ukončila epidemie černé smrti (za vlády Karla IV. v Čechách), která vylidnila řadu oblastí a eliminovala relativní přelidnění, které bylo jedním z faktorů křižácké výpravy vůbec umožňujících.
Faktem je, že kdyby ke konfliktu došlo později, těsně před, nebo po ukončení osvobozování Pyrenejského poloostrova od islámské okupace, tak už by už Evropa na řádné logistické i organizační zajištění křížových výprav měla, jak ukázaly následné koloniální výboje nejprve Portugalců a Španbělů a posléze i dalších evropských národů. Nešlo jen o "boje proti nahým domorodcům", na řadě míst, zejména na východním pobřeží Afriky a v Indii, došlo ke střetům Evropanů s muslimy, kteří tehdy již proti nim neměli šanci.
Ovšem představa, jak Cortéz dobyl se 150 vojáky mnohamilionovou Aztéckou říši, je také mimo realitu, přestože jednotné a autoritativní vedení těch 150 mužů bylo přesně to, co chybělo větším kontingentům křižáků. Ve skutečnosti spolu s Cortézem táhly deseti- až statisíce ujařmených neAztéků, kteří měli po dobytí svých území Aztéky v podstatě jedinou perspektivu: být oběťmi s vyřezaným srdcem na vrcholu některé z aztéckých chrámových pyramid. Ty byly nástrojem nábožensky korektního vybíjení porobených národů, takže, s trochou zjednodušení, vlastně jakýmisi obdobami osvětimských plynových komor (porobené národy byly místo osvětimského šmelcování na mýdlo "šmelcovány" na modlitby a obětiny aztéckým božstvvům). A právě tento faktor způsobil, že Cortéz, i po dílčích neúspěších a dalších peripetiích, Mexiko dobyl a ovládl.
Stejně tak Pizarro dobyl říši Inků proto, že byla oslabena epidemií ze Starého světa zavlečených neštovic a občanskou válkou. Atahualpa si vykládal (patrně) příchod Evropanů jako trest boží a ujařmené národy, včetně zbytků struktur strany, poražné v občanské válce, se s nadšením přidávaly k vojsku příchozích dobyvatelů, jejichž krutost hluboce zaostávala jak za útlakem prostého obyvatelstva Inky, tak i za krutostmi právě skončené občanské války.
"Strašlivá krutost Španělů" je do značnmé míry propagandistická lež, šířená konkurenčními Angličany. V reálu, zatímco Angličané ve svých koloniích Indiány prakticky vyhladili (a osvobození osadníci v tomto trendu nadále důsledně pokračovali), Španělé ponechali obyvatele dobytých území naživu a na jimi obsazených územích jsou indiánské populace aktivní, tj. přibývá jich. Jediné, co bylo z hlediska etnologického špatné, byl fakt, že se Španělé s obyvateli dobytých území masově smísili na populaci, která je formálně křesťansko katolická, ale uchovala si řadu prvků z předkřesťanského náboženství a zvyků s nimi spojených a má je, pochopitelně, smíchané s podobnými prvky, dovezenými španělskou větví jejich předků.

V důsledku úspěšného vytváření obrovských kolonizovaných území ztratila Evropa zájem o znovudobývání křesťanských území v Palestině, takže v podstatě jen zastavila expanzi muslimů přes Balkán (východní expanzní osa) a začala pomalu vytlačovat islámské okupanty z podmaněných evropských území.