Bufety a obezita

Proč dětská obezita vůbec nemusí souviset s jejich stravováním.

Primitivní model

Existuje jistě velice přitažlivý primitivní model. Ten si můžeme představit jako jakýsi bazén, který má na dně díru a na základě síly přítoku a odtoku je hladina v něm buď vysoko nebo nízko.
Tento model je opravdu velice primitivní, nicméně už ten ukazuje, že hladina, zastupující v tomto modelu tělesný tuk, závisí také na výdeji.
Obecně je přitom známo, že školní děti se hýbou relativně málo, a to jsme na tom ještě lépe než USA nebo státy západní Evropy, kde je situace ještě horší. Nejde jen o oficiálně odsuzované "sezení u počítače", ale o zoufalou absenci školního tělocviku i mimoškolní činnosti. Nové poměry po roce 1989 tuto situaci alkcentovaly zrušením řady institucí, zabývající se prací s dětmi. Sám jsem chodil svého času do zamestnání kolem základní umělecké školy, která se po revoluci proměnila na "Bistro u kouřícího králíka". Zcela jistě ke zdraví dětí, které tam dříve chodily.
Problémem je i komercionalizace sportovišť a tělocvičen, která omezuje školní i mimoškolní tělovýchovné aktivity. Navíc na některé z nich část dětí (či spíše rodin s dětmi) finančně nedosáhne (lyžování, bruslení apod.).
Dalším problémem jsou opakované aktivity různých pochybných existencí, prom něž je každý, kdo pracuje s dětmi, pedofil. Tyto aktivity vedou k tomu, že stále klesá počet lidí, kteří jsou schopni a ochotni s dětmi nějaké aktivity podnikat.
Zdůrazňuji, že je "učebnicovým faktem", že děti do puberty, tedy v podstatě mladší školní věk, k pohybové aktivitě tíhnou více-méně pudově a pokud k ní mají příležitost, tak ji prostě provádějí. Problémy nastanou až v pubertě (starší školní věk, dorost), kdy je již nutné děti (mládež) do pohybu honit, nicméně jsou-li z mladšího věku zafixovány pozitivní pohybové stereotypy, daří se udržet "hýbání se" i v pubertě a po ní.
Je jistě daleko jednodušší zajistit šílenou restrikci na školní bufety (případně i na školní kuchyně), než zajistit pro děti pohybové vyžití. To by vyžadovalo práci a té  se neomarxisté a další podobní socani štítí (pokud ji nenařizují někomu jinému).
Důsledkem potravinových restrikcí je ještě rostoucí riziko mentální anorexie, s níž před rokem 1989 nebyl zdaleka takový problém, jaký je v současnosti. Propaganda o tom, jak moc děti jedí, jak jsou tlusté atd., má jako jeden z prokazatelných a jasně viditelných důsledků to, že již děti na konci mladšího školního věku nadhodnocují "obéznost" své postavy a mnohé z hlediska hmotnostně výškové proporcionality normální nebo dokonce subnormální se vnímají jako obézní a mají současně i naprosto nekritické představy o tom, jak by měly vypadat (zejména dívky, které jsou mentální anorexií postiženy daleko častěji).

Střevní mikrobiom

Střevní mikrobiom, tedy soubor více než sta druhů mikrobů, především bakterií, sídlící v našem střevě a podílející se na trávení (mj.), představuje významný faktor, mající vliv mj. i na obezitu (což prokazuje i fakt, že obezita může být přenesena transplantací střevního mikrobiomu, které se začínají provádět u některých úporných a chronických chorob střev i u nás).
Mikrobiom mohou kromě antibiotik (která se jekžtakž hlídají) ovlivňovat i další látky. Nedávno byl prokázán vliv umělých sladidel na střevní bakterie.
Mikrobiom ovlivňují, a to jednoznačně pozitivně, i potraviny s obsahem bakteriemi tvořených látek, případně přímo bakteriemi, schopnými kolonizovat lidské střevo. Protože "pamlskové vyhlášce" nevyhovují ani jogurty a další kysné mléčné výrobky, je to další faktor, kterým tato zhovadilost a její autoři dětem škodí (a mohou naopak obezitu vyvolat či zhoršit).

Umělá sladidla

Kromě toho, že umělá sladidla prokazatelně ovlivňují střevní mikrobiom, mohou škodit ještě "rozhozením" metabolismu glukózy, který je, jak bylo nedávno objeveno, spoluřízen i receptory na sladkou chuť (v podstatě totožnými s chuťovými pohárky pro sladko), objevenými rovněž nedávno ve stěně tenkého střeva.
Výsledkem zmatení těchto receptorů umělými sladidly může být, mimo jiné, i obezita.

Virová teorie

Nedávno bylo zjištěno, že některé kmeny brojlerů, především linie kura domácího, nejsou od "hubených" geneticky odlišné, ale že tendenci k lepšímu růstu a lepšímu využití krmení zařizuje infekční faktor, patrně virus, přenositelný z linie na linii, ale i mezidruhově (prokazatelně na myši).
Je tedy přinejmenším možné (dokud se neprokáže, že příslušný virus se v člověku nemnoží, což je docela málo pravděpodobné), že část případů obezity souvisí s infekcí z masa kuřat některých "brojlerových" linií.

Epigenetika

Na potomcích žen, které strádaly těhotné hladem za války, se prokázalo, že tendence k vyššímu vnímání pocitu hladu, k vyššímu využívání energie z potravy a naopak nižší chuti se pohybovat (energetický výdej) se zafixuje u dětí s těmito předporodními "zážitky" epigenetickými mechanismy do genomu a je během života jedince vcelku obtížně odstranitelná.
Přitom plodu v matce, která má výživový deficit, je úplně jedno, zda je matka v koncentráku nebo na přídělovém systému, nebo zda "drží linii", protože "nesmí během těhotenství moc přibrat".
Sekýrování těhotných kvůli příjmu potravin se u nás provozuje už od reálného socialismu a zcela jistě řada z nich se "přemáhala" a požívala hladovou dietu, kterou si její dítě "vysvětlilo" jako strádání, na které se musí příslušnými epigenetickými mechanismy nachystat.
Takže za část dětských obezit mohou patrně i výživové restrikce, předepisované gynekology.

Celková situace

Předchozí řádky měly ukázat, že problém dětské obezity je daleko složitější než jen dodržování zásady třetího klasika marxismu - leninismu.
Pro nepamětníky: takto byl lidmi nazván předlistopadový horlitel za výživovou restrikci Rajko Doleček ve vtipu, že tři klasikové M-L jsou - Lenin: "Učit se, učit se, učit se", Stachanov: "Makat, makat, makat" a Rajko Doleček: "Nežrat, nežrat, nežrat".
Pochopitelně, vyžadovalo by to důkladný výzkum, patrně na mnoho let (s ukončením zcela jistě za horizontem života politických jepic), který navíc v současné době komplikuje lidskoprávní a dětskoprávní hysterie, komplikující do nemožnosti prakticky jakýkoli rozumný vědecký výzkum na dětech. A kde se podaří o jeho přínosu a současně neškodnoisti přesvědčit rodiče, tam zaúřadují různí "ochránci práv", případně náboženští fanatici, protože pro obojí je věda dílem ďáblovým.

Zkrátka a dobře, vědecká fakta hysterickou "pamlskovou vyhlášku" nijak nepodepírají, naopak svědčí spíše proti ní.