středa 18. května 2016

Sluníčkoví "odborníci" a školky

Objevila se informace, že naši sluníčkáři se obouvají do školek, které odmítají brát děti s trvalými zdravotními problémy. Zdůvodňují to, jak jinak, "inkluzí" a "diskriminací".

Problémy jsou zde dva:
  1. U nás dětská zařízení dosti obsáhle ručí za zdravotní postižení dítěte, i za případné problémy, které udělá někomu dalšímu z dětského kolektivu. Na západ od bývalé železné opony je tato odpovědnost v podstatně nižším rozsahu, takže např. když dítě způsobí zdravotní újmu druhému, odpovídá za to u nás dětské zařízení, tam rodiče dítěte. Můžeme diskutovat o tom, který systém je lepší (svoje nevýhody mají jednoznačně oba), ale pravidla jsou nastavena takto, a proto nelze mechanicky přenášet "zkušenosti" ze západních zemí, pokud bychom nezavedli i tamní legislativu.
  2. Alergie, onemocnění vyžadující speciální dietu, cukrovka apod. - to nejsou, jak blábolí sluníčkáři, nějaké "občas se vyskytující, přechodné, stavy". To je trvalý stav postižení zdraví, kterému se musí totálně přizpůsobit režim dítěte, výrazně odlišný od režimu dítěte zdravého.

Speciální režim

Dítě s alergií potřebuje speciální režim, v němž se nepotká s alergenem, který by mu vyvolal akutní zhoršení stavu. Dítě s dietou potřebuje speciální stravování. Dítě s cukrovkou potřebuje vedle speciální diety ještě pravidelné podávání inzulínu a hlídání poměru příjmu a výdeje energie, aby nespadlo do hypo nebo hyper glykémie. Zdravé dětí takovéto režimy nepotřebují. Naopak, řada prvků režimu nemocného dítěte dítě zdravé do určité míry omezuje a poškozuje.
Dalším problémem je, že diety jsou zpravidla výrazně dražší než normální strava, takže snaha zajistit všem dětem ve školním zařízení "dietu" nutně povede k diskriminaci rodičů zdravých dětí, kteří budou nuceně platit podstatně dražší stravování. Pokud to někomu nedochází, tak cena bezlepkového chléba se pohybuje na úrovni kolem tisíce procent ceny chleba normálního.
A ještě dalším problémem je, že neexistuje jedna "dieta". Jen nemocničních diet je více než deset a pokud budeme dietu dále individualizovat (např. na souběh více chorob), můžeme se dostat až k o jeden řád vyššímu počtu. Přitom požadavky jednotlivých diet mohou být (a často také jsou) dosti protichůdné. Dieta, nutná pro dítě s diagnózou A, může poškodit dítě s diagnózou B. Tohle se dá zvládnout v nemocnici, ale tam je k tomu vybavení, vycvičený personál (a v dostatečném počtu) a stojí to, pochopitelně, mnohem víc než pobyt zdravého dítěte ve školce.
Přiznám se, že představa, kterou presentuje v citovaném textu paní Doležilová: "Pokud je to jen dítě s trvalou diagnózou, které není zdravotně postižené..." je představou, která by u zkoušky ze zdravovědy na pedagogické fakultě (alespoň v době, kdy jsem tam učil) vedla k plynulému přechodu od diskuse nad vytaženými otázkami k diskusi o možném dalším termínu zkoušky. To je prostě totální hloupost: Má-li někdo "zdravotní diagnózu", tak je prostě nemocný (byť je třeba aktuálně bez příznaků, nebo je stabilizovaný) a má trvale naprosto jiné nároky na podmínky než člověk "bez diagnózy".

"Prostě to zlikvidovat"

Školky, které mají alergické děti, podle paní Doležilové "prostě zlikvidují" vše, k čemu by dítě "mohlo čuchnout" a dostat zdravotní problémy. Je to hezká představa, ale představa, jak si zdravé děti hrají na zeleně natřeném betonu, aby si alergické děti "nemohly čuchnout" už tak hezká není.
Alergii může vyvolávat prakticky jakákoli rostlina, ani nemusí kvést. Takže opravdu, pokud bychom měli zlikvidovat vše, co vyvolává alergie, tak bychom skončili na holém betonu, možná porostlém mechy a lišejníky. Opravdu krásná představa!
Další věcí je, že existuje nespočet potravin, potravinových přísad a potravinových doplňků, schopných vyvolat alergickou reakci. Existuje jistě "hypoalergenní" dieta, která se používá při zjišťování toho, na co je pacient vlastně alergický (zavede se a po uklidnění zdravotních potíží se k ní postupně, vždy po několika dnech, přidávají další potraviny, které by už alergizovat mohly). Tato hypoalergenní dieta, která by teoreticky měla vyhovovat více než 90 procentům jedinců s potravinovou alergií, je ovšem neplnohodnotná (proto i v souvislosti s diagnostikou alergií nemůže být podávána dlouhodobě, což tuto diagnostiku prodlužuje a prodražuje). Její podávání coby "výživového standardu" by zdravé děti zcela jistě zdravotně poškodilo (a poškodilo by i řadu z těch "s diagnózou". Dalším problémem může být její chuťová (ne)atraktivnost a dalším i cena.
Opět se tedy dostáváme do situace, kdy "inkluze" nemocných dětí (nebo "dětí s diagnózou") vede k poškození dětí zdravých a jejich rodin (protože děti to ze svého neplatí, ale jejich rodiče ano).

Vzájemné ohrožení

Faktem je, že např. dítě s céliakií může vážně poškodit na zdraví i jedno sousto pečiva z žitné či pšeničné mouky, nebo jejich směsi. Děti si zcela běžně vzájemně ochutnávají svačiny (altruismus je u druhu Homo sapiens do jisté míry vrozená záležitost) a tudíž zcela jistě může dojít k takto vzniklé chybě s následky někdy i dramatickými (a např. vedoucími k několikadenní neschopnosti docházky do školky, což je fakticky vyčíslitelnou hospodářskou škodou pro jeho rodinu). Na západ od bývalé železné opony je to na konto rodičů obdarovávajícího dítěte, v případě našem za to ručí školka a přes regresní řízení její personál.
Takže existuje jistě naprosto šílené nadšení z toho, že by takto a podobně postižené děti chodily se všemi svými riziky mezi děti normální.

Další problémy

Paní Doležilová operuje spojmem "slabší epilepsie", který rovněž nenajdeme v lékařských učebnicích. Jistěže existují epilepsie, u nichž vlivem léků apod. se podařilo "vykompenzovat", tj. zabránit záchvatům. Nicméně na epilepsii je nepříjemné to, že zásah do režimových opatření, a tím zcela jistě počátek navštěvování školky je, představuje rizikový faktor, který může i u dosud kompenzovaného epileptika vyvolat záchvat. Všude v učebnicích  neurologie je psáno, že epilepsie je trvalá diagnóza, na čemž momentální či dlouhodobá absence záchvatů nic nemění. Opět se jedná o "učebnicový" fakt, který se vtlouká do hlaviček i studentům pedagogiky (a té speciální zvláště).
Průšvihem je i fakt, že dítko s epileptickýcm záchvatem potřebuje při záchvatu pomoc vícero lidí (minimálně jeden ho zajišťuje, druhý volá rychlou), což znamená, že se ostatní děti v zařízení stanou na nějakou dobu bezpriozorními, se všemi důsledky, které to může mít (různé úrazy, otravy apod.).

Prostě sdružení "Rodiče za inkluzi" se chová jako skupina totálních negramotů, nechápajících, jaká rizika jsou se zařazením dítěte "s diagnózou" do normální školky spojená a naprosto nezodpovědně ohrožujících zdraví takto stigmatizovaných dětí - asi srovnatelně s odpůrci očkování. Společenskou nebezpečnost této skupiny akcentuje podpora pseudoodborných organizací, placených z "norských fondů" a podobných naprosto pochybných zdrojů. Dojemná je také snaha těchto "odborných" organizací obejít i tak velmi "měkké" požadavky na odbornost ze strany Ministerstva školství, které zřejmě nejsou s to splnit. Užívání pseudoodborné hantýrky ve výše citovaném článku i v materiálech sdružení skutečně ukazuje zoufalou míru "odbornosti" lidí, kteří se snaží inkluzi prosadit.
Je dobře, že president navrhovaný zákon "zařízl". V PS údajně prošel o jediný hlas, takže by se mohlo stát (třeba absencí některého z "pro" poslanců), že neprojde, což by bylo jedině dobře.

2 komentáře:

  1. Tohle "hnutí" je zcela pochopitelné.
    Snaží se hodit odpovědnost za dítě, které potřebuje speciální péči na někoho jiného - patrně i se zvýšenými náklady. Je to asi surové, ale pokud chtějí rodiče takového dítěte jej dovést do dospělosti,musí se snažit (a onu snahu i financovat) sami.
    Rodiče více postižených dětí hledají všemožné způsoby, jak jim ulehčit život (a to i v případech, že prognóza vývoje choroby je zcela beznadějná a jedná se opravdu jen o ulehčení často malého zbytku života), apelují na veřejnost v TV, sbírají víčka od PET lahví aby jejich dítě mohlo absolvovat drahou léčbu, jejíž výsledek je často viditelný je pro ně atd.
    Inkluze je druhý konec téhle hole.

    Mimochodem: Proč jsou některé pomůcky (např. invalidní vozíky, berle) tak příšerně drahé? Proto, že je postižení prostě koupit musí - nemajíce jinou volbu? Díval jsem se na ty vozíky zblízka a neviděl jsem nic, co by nemohlo být za polovic i méně a výrobce by si pořád vydělal dost. Že je věc lehká je fajn, ale ti méně mohovití by se jistě rádi smířili s tím, že jejich vozík je sice o kilo a půl těžší, ale dvacet tisíc levnější. A je to i detilu: Zkuste se zeptat, kolik stojí gumové nástavce na berle, které se za čas prochodí. Sériově vyráběný kousek obyčejné "pneumatikové" gumy. Nebudete věřit svým uším!

    OdpovědětVymazat
  2. Obávám se, že toto odtržení se od reality a ignorování základních fakt a arogantní boj proti nim, je čím dál tím rozšířenějším jevem. Nepochybně to hodně souvisí s „módním“ vyřváváním práv kdekoho na kdeco, aniž by se k tomu řeklo, že práva jsou tu jen pro toho, kdo si plní i nějaké ty své povinnosti. A tak se nedivme...

    OdpovědětVymazat