neděle 20. srpna 2017

Sportovkyně a testosteron 3

Nicméně abych se vrátil k těm sportovkyním s testosteronem.

Základní premisa

Testosteron zvyšuje výkonnost a má tudíž i vliv na výsledky ve sportovním zápolení, zejména tam, kde se uplatňuje svalová síla a vůbec výkonnost svalstva, efektivita jeho činnosti a jeho kapacita při práci na kyslíkový dluh. Asi může mít i nějaké vlivy na kolektivní sporty, zejména tam, kde má podíl na kýženém výsledku agresivita a rvavost.
Věnuji pietní vzpomínku slečnám a paním z fotbalového oddílu Rudé hvězdy Karlovy Vary, jimž jsme jako vojáci základní služby dělali sparing partnera. Ty říkaly: "Naše brankářka je strašně fajn holka, ale občas ji odmítají pustit na veřejné ženské záchody."
Sportovní dopingoví drábové v podstatě nemohou dělat nic jiného, než se snažit (s pýthicky definovanou účinností) zabránit tomu, aby se na souteže dostaly sportovkyně, beroucí testosteron navíc ve formě injekcí nebo prášků. Dost dobře nemohou (a o tom se vede i kontraverze okolo v prvním dílu zmíněné Semnayové) řešit ty sportovkyně, které mají vysoké hodnoty testosteronu zajištěny vlastní produkcí.
Všem o tento problém se hlouběji zajímajícím je ovšem zcela a naprosto jasné, že tyto ženy jsou výrazně zvýhodněné proti normálním, a že jim ke stejnému výsledku stačí menší intenzita tréningu a dalších "investic" do sportovní kondice. Takže ony kontraverze se dějí proto, že část lidí kolem sportu chápe určitou nespravedlnost související s hodnocením žen s různými s hladinami testosteronu podle identických kritérií.
Navíc zde hrozí i riziko, že by sportovkyně nakonec vůbec nemusely soutěžit, ale že by se jim jednoduše mohla odebrat krev, na základě hladin testosteronu stanovit pořadí a vyhlásit výsledky a rozdat medaile. Přiznávám uvědomování si toho, že by tím atletické (a jiné) soutěže značně pozbyly na divácké atraktivnosti, což by se nutně promítlo i do cen reklam, do výhodnosti sponzoringů a do podobných zdrojů financí pro tyto druhy sportu, soutěží v nich i jednotlivých sportovkyň, takže sportovkyně by přestaly mít schopnost živit početné "realizační týmy".
Tohle je asi také jeden z hlavních motivů, proč lidé, omočení v těchto sportovních disciplínách, se snaží dehonestovat kohokoli, kdo by o těchto věcech chtěl diskutovat. Proto se také neštítí členové realizačního týmu Semnayové obviňovat všechny takové hlasy z "rasismu", protože mají to štěstí, že je jejich klientka černé pleti. Navíc i ze sexismu, protože je dotyčná paní (či slečna) lesbička, žijící dlouhodobě s partnerkou.
Na druhé straně je asi jasné, že působení sportovkyně s "přírodním dopingem" v souteži se ženami, odpovídajícími fyziologické normě, je dlouhodobě neúnosné a nakonec stejně povede k závěru u stále informovanější divácké obce, že se nejedná o férovou soutěž a tudíž nemá cenu to sledovat, dávat sázky atd. (s dopady na ekonomickou stránku věci jako výše).
Druhou věcí je, že se vrcholový sport stále více stává monsterparádou, která už dávno ztratila jakýkoli kontakt s antickým ideálem harmonického rozvoje celé osobnosti. Úspěšní vrcholoví sporotvci se stále blíží obrům, trpaslíkům,  srostlým dvojčatům a dalším hříčkám přírody, jaké se za starých časů předváděly v cirkusech. Dříve nebo později se toto nutně projeví demotivačně (nejsem zrůdička, tudíž nemohu provozovat vrcholový sport, který je jen pro zrůdičky), se všemi důsledky odpadnutí zájmu diváků, jaké jsem zmínil výše.

Dá se s tím něco dělat?

Zcela jistě ano a existuje řada sportů, v nichž se nějaké "něco" uplatňuje. Existují jednak určité systémy handicapů, jednak dělení sportovců na kategorie.

Kladný hendikep

Naprosto elegantním řešením by bylo zvednout ostatním sportovkyním tolerovanou hladinu testosteronu na hodnotu, jakou má "nejvíce testosteronová" z nich, což v tomto případě patrně pro současnou dobu znamená Semnayovou. A, pochopitelně, umožnit její zvýšení z externích zdrojů, což je nyní zakázáno.
Kvičeli by především členové antidopingových komisí.
Je však docela možné, že by některé sportovkyně buď ihned nebo po negativních zkušenostech s vedlejšími účinky testosteronu na svůj organismus (ale i třeba na partnerský vztah), na tento kladný hedndikep nepřistoupily. Mohly by se ovšem na tomto poli použít jako alternativa testosteronu v předchozím díle zmíněné preparáty odvozené od estrogenně působících látek.
V každém případě by se stal vrcholový atletický sport, podobně jako za socialismu, soubojem producentů preparátů (ono je tomu tak i nyní, ale skrytě).

Záporný hendikep

Tento se uplatňuje např. u žokejů, kdy příliš lehký žokej dostane závažíčka, aby to jeho kůň neměl zas až tak moc snadné.
V zásadě by se patrně v archivech antidopingových komisí dalo najít dost údajů o hladinách testosteronu u sportovkyň a jejích výsledcích v době okolo odběru, aby bylo možné vytvořit nějaká matici vztahů mezi těmito faktory a spočíst z ní korelaci a nějaký převodní koeficient.
Jednou z možností uplatnění takového hendikepu v praxi by byla korekce zaběhnutých časů na hladinu testosteronu. Pokud by se to provádělo dobře, tak by to mohlo zvýšit i diváckou atraktivitu, protože by se následně zaběhnuté časy korigovaly nějakým koeficientem podle naměřených hladin testosteronu. Pokud by se to ovšem dělalo blbě (což předpokládám), tak by to mohlo diváckou atraktivitu těchto souteží naopak snížit.
Další možností by bylo, podobně jako u těch dostihů, kompenzovat testosteronovou výhodu nějakou zátěží navíc, patrně derivovanou kromě od hladiny testosteronu také od tělesné hmotnosti. Problém vidím  v tom, že zde by šlo o dvě korelace, byť patrně lineární, jednu mezi testosteronem a výkonem, druhou mezi hmotností navíc a výkonem. Obě by byly přitom zatíženy nějakou chybou. takže si nejsem jist, zda by převod testosteronu na přívažek byl dostatečně exaktní.

Kategorie

V řadě sportů ovšem existují kategorie, nejčastěji hmotnostní. Asi nejznámější jsou v boxu a snad každému je jasné, že i podprůměrný boxer těžké váhy si velice snadno poradí i s mistrem muší váhy.
V zásadě by nebyl problém sportovkyně rozčlenit do kategorií podle hladin testosteronu. Případně i s tím, že by jim bylo umožněno dotáhnout pomocí preparátů na "strop" svojí kategorie, což by bylo podstatně méně rizikové pro jejich zdraví než se dotahovat na strop absolutní.
V takovém případě by měla každá sportovkyně jako soupeřky ženy jí co do hladin anabolických hormonů rovné a odpadla by nespravedlnost daná různou přírodní koncentrací testosteronu.

Kontraverze

Asi největší kontraverzi by nejspíš způsobilo, pokud by se řeklo, že žena má hladinu testosteronu do limitu uváděného v učebnicích enokrinologie, a osoba, která má hladinu vyšší, musí běhat s muži.

Paní (slečna) Semnayová je prostě živou ilustrací problému, který v atletických disciplínách zahnívá již delší dobu a nemá bezbolestné a pro všechny zúčastněné přijatelné řešení. Nicméně existuje vícero možností, z nichž některé jsem zmínil, jiné zcela určitě opomenul, jak lespoň trochu přiblížit současný nedobrý stav k ideálu férové hry.

1 komentář:

  1. Na jednu stranu je to z populárně-vědeckého pohledu zajímavé čtení. Jeden opravdu nemůže vědět všechno a dočetl jsem se dílem věci, o kterých jsem dosud nevěděl a dílem mi to zase pomohlo lépe usadit jiné do kontextu a vzájemných souvislostí a vztahů. Takže díky za zajímavé čtení.

    Co se týče mého osobního vztahu ke sportu jako takovému, tak je to:

    1) Obrovská černá díra na peníze, která podobně jako sociální a zdravotní systémy sežere jakékoliv množství poskytnutých prostředků a stejně jako oba zmíněné, bude se tvrdě, bezohledně a nahlas dožadovat dalších. Odpověď vůči těmto tlakům by měla znít stejně, jako odpověď Napoleonových gardistů Wellingtonovi. „Otesánek” totiž spíš potřebuje umravnit, uskrovnit, osekat a seškrtat.

    2) Sport a vše kolem něho, je žumpa daňových a jiných úniků a semeniště korupce, zejména pak kolem státních dotací do sportu a neznám snad jediného sympatického jedince mezi sportovním bafuňáři a funkcionáři a tím méně pak mezi státním ouřady a politiky, kteří mají sport v kompetenci.

    3) Vrcholový sport je spíš ekonomický než sporotvní souboj. Kdo nakoupí lepší hráče, kdo jim zajistí lepší vybavení, kdo jim koupí lepší a hůř zjistitelný doping, atd, atp. Hnus a nuda nuda a hnus, už tak asi 30 let mi celý ten humbuk může být srdečně ukradený a nikterak ho nepostrádám, naopak se mi tím uvolnil čas na zajímavější a prospěšnější koníčky.

    Jeden bývalý fotbalový funkcionář mi před víc jak 10-ti lety řekl, že mé pocity docela chápe a on sám, chce-li mít opravdový a hezký požitek ze sledování fotbalového zápasu, tak že si zajde na někam na „juniory“. Něco na tom je, protože i strejcové na vesnici, co si jdou „začutat“ jen tak pro radost, nepředvádějí u té jejich hry takové herecké výkony, jaké jsou bohužel až příliš často k vidění u „profesionálů”. Kdyby tihle „profíci“ šli raději hrát do divadel, mnozí by udělali líp, protože to, co je u nich vidět na hřišti, to už není ke koukání. Fotbalový stadion není divadlo. No a to, co předvádějí někteří sudí, to se slušným slovem komentovat nedá. Už jen jak dlouho se ta jejich úplatková mafie bránila rozhodování podle kamer je víc než vypovídající.

    OdpovědětVymazat