čtvrtek 10. srpna 2017

Představuje Gay Pride útok na rodinu?

O jekotu vůči GayPride jakožto útoku na rodinu jsem se již zmiňoval. Je tento jekot alespoň částečně oprávněný?

Rodina

Existuje silná snaha definovat rodinu výlučně jako heterosexuální dvojici s dětmi.
Tato definice ovšem fakticky nikdy a nikde nefungovala a nefunguje, mimo superrestriktivní režimy buď náboženského nebo sekulárního střihu. Minimálně existuje prakticky vždy u člověka tzv. sukcesívní monogamie, tedy střídání partnerů po rozchodu, případně úmrtí, partnera dosavadního. Tam, kde je rozchod zakázán, se uplatňuje fenomén, který roztomile a již v roce 1961 nazvali tvůrci stejnojmenné filmové komedie "rozvodem po italsku" a daleko dramatičtěji tento fenomén vylíčili bratři Mrštíkové v divadelní hře Maryša.
Vedle toho se vždy uplatňovaly různé mimomanželské vztahy.
Tím "vždy" je míněno opravdu vždy, protože pokud by se lidstvo byť i na jednu jedinou generaci zdrželo mimomanželských sexuálních aktivit, došlo by k vymizení sexuálně přenosných chorob. Faktem je, že to se nikdy nestalo. Naopak, sexuálně přenosnými chorobami trpěly i osoby, které by měly být etalonem heterosexuálně monogamního chování. Na syfilidu ráčilo zhynout i Jeho nejkatoličtější Veličenstvo, král Filip II. španělský. Stejnou chorobou trpěli i někteří papežové, o níže postavených kněžích a prelátech ani nemluvě.
Pan Vondráček ve svých pamětech vzpomíná na rodinu, která se k němu s pohlavní chorobou (tou samou) dostavila v pořadí:
Mladý pán, komorná, starý pán, milostpaní, komorník a milostslečna; čímž se objasnilo, kdo s kým...
Jinými slovy, ona definice se natolik příčí přirozenosti lidské, že prostě nefunguje.

Historie

V historii pochopitelně známe i jiné modely rodin od polyandrie po polygynii, včetně různých dalších forem skupinového soužití.
Pozadu nezůstala ani křesťanská církev, protože některé církevní řády byly původně koncipovány tak, že mniši a jeptišky stejného řádu žili v jedné komunitě, v níž se následně rodily a byly vychovávány děti. Dosti rozšířeno to bylo v oblastech keltských a k zániku těchto komunit došlo až tehdy, kdy začaly v křesťanské církvi dominovat výrazně méně civilizované germánské kmeny.
Ozvěnou uvedených vztahů jsou i některé křesťanské sekty, které různě uspořádané skupinové vztahy praktikují dodnes.
Vedle těchto nábožensky pojatých matrimoniálních vztahů existovala (opět od dávné historie po dnešní dobu) i společenství mužů a žen uspořádaná do sekulárně organizovaných skupinových manželství. Většinou fungovala a pokud zanikla, bylo to především na základě zevního tlaku. Na pomezí světskosti a náboženskosti bylo i hnutí beggardů a bekyní (do jisté míry funguje v některých protestantských zemích dodnes).
Existují tedy zcela jasné zkušenosti o tom, že mohou fungovat i jiné modely rodiny, než je heterosexuální pár.
Dalším faktorem je, že dvojice je velmi nestabilní skupina. Dokonce i v kosmonautice se pro delší cesty (stačil už program Apollo) počítalo vždy se třemi lidmi. Přitom se jednalo o vojenské aktivity, kde existovala vemi striktní velitelská posloupnost a příděl kompetencí a počítalo se jako se samozřejmostí s vybranou a kvalitně vycvičenou posádkou. Přesto, vyjma letů na oběžné dráze kolem Země, nějaký program pro delší lety dvojice kosmonautů prostě neexistoval. Byly za tím především posudky psychologů, kteří dvojici označili a označují za rizikovou skupinu z hlediska stability i udržení vzájemných vztahů.
Dvojice v manželství byla prakticky vždy vázána na totální podřízenost jednoho z manželů (nejčastěji ženy) druhému, takže nefungovala jako dvojice partnerů, ale jako pán a otrok. Na tomto pojetí rodiny se svou ideologií podílela i abrahámovská náboženství.

Možnosti

Opravdu neexistuje sebemenší důvod, proč bychom v souvislosti s uspořádáním rodiny museli kopírovat model, vytvořený bezcennými barbary z přelomu pravěku a starověku, případně převzatého jimi od barbarů ještě primitivnějších, který nám cestou Bible vnucovalo křesťanství.
V současné době došlo k velice výraznému posunu v možnostech plození a rození potomstva, které by se měly nějakým způsobem promítnout do sociální praxe.
Opět jsou to věci, jimiž jsem se zde již zabýval, které rozšířily klasickou kombinaci manželových spermií a manželčina vajíčka, propojených a odchovaných v manželčině děloze, o dárcovství těchto struktur, odnošení momo těla rodičů vzniklé kombinace v zapůjčené děloze a podobných věcech, které více či méně živoří i v EU. Dříve nebo později se objeví rovněž klonování, oplodnění enukleovaného vajíčka dvěma spermiemi (tedy dva gayové + dárkyně vaječné cytoplasmy), splynutí dvou vajíček (vhodné pro lesby) a podobné záležitosti.
K těmto věcem patrně dojde mimo stále více zaostávající bigotní EU a evropanky budou do těchto zemí cestovat, ať už legálně nebo ilegálně, stejně, jako současné Polky a Irky provádějí "potratovou turistiku".
Uvedeným kombinacím genetického materiálu budou odpovídat i modely manželství.
Pokud bych se vrátil ke gayům a lesbám: Už dnes by mohlo existovat manželství gay a lesbického páru, v němž by každé (umělým oplodněním počaté) dítě mělo matku a tetu + otce a strejdu. A dá se předpokládat, že by takové manželství mohlo bez problémů fungovat (občas podobné vztahy existují, byť ne na oficiální bázi).
Zkrátka manželství (coby základ rodiny) by mohlo být klidně definováno jako soužití blíže nestanoveného počtu dospělých osob a jejich potomků za účelem fungování coby ekonomická jednotka a současně prostředí pro plození, rození a výchovu dětí. Takto široce pojatá definice by pokryla i ty raně středověké klášterní komunity i třeba soužití Sněhurky se sedmi trpaslíky, ať už v pojetí podle Vodňanského a Skoumala nebo třeba podle Sapkovského.

Ohrožení manželství a rodiny

Jiné modely rodiny než heterosexuální pár nijak rodinu neohrožují. Ohrožují maximálně ty, kdo chtějí společnosti nadále vnucovat mravy bezcenných primitivů z dob před počátkem naší civilizace a nějakým způsobem na tomto vnucování profitovat (církevní sňatky, rozhodování o rozvodech apod.).
Co skutečně rodiny ohrožuje.
Rodinu (jakoukoli a dle jakéhokoli modelu či vzoru uspořádanou) jednoznačně ohrožují nejrůznější zásahy státu a se státem propojených institucí a organizací. Tohle pochopitelně nebudou náboženští bigoti reflektovat či alespoň ventilovat (protože sama církev takovéto aktivity prováděla a současný norský Barnevernet je jen čajíček proti tomu, jaké míry lezení do lidského soukromí se ona sama dopouštěla ještě někdy v 19. století).
Právě z tohoto důvodu se církevníci a na ně navázaní aktivisté dopouštějí matení pojmu, kdy neodlišují nekompetentní a v naprosté většině případů škodlivé zevní zásahy do fungování manželství a rodiny od povolení jiných modelů rodinného soužití.
Uvedené zásahy lze do jisté míry omezit podporou pravice. Ovšem autentické, klerikálové žádná pravice nejsou, byť se za ni vydávají. Jejich politická agenda s masovými státními zásahy do soukromí lidí i do ekonomiky je ryze socialistická, byť ne marxistická. Marx a Engels zmiňují "křesťanský socialismus" jako jeden z konkurenčních směrů ve své první společné práci, Manifestu komunistické strany.
Čili omezení zásahů státu a dalších institucí do rodiny od definování jejího modelu až po konkrétnosti v jejím fungování, to je autentický pravicový přístup (už proto, že znamená významnou redukci státních a drastické snížení podpory nestátních institucí, které toto konají). A je to současně i více svobody pro "alternativně sexuální" osoby.
Snad jedinou věc z křesťanského přístupu k rodině bych nechal.
V křesťanské kumunitě má každé dítě kmotra, který (i jeho partner/ka) má vůči dítěti závazky se o něj postarat v případě, že by rodiče dítěte postihla nějaká nehoda. Tohle jistě mělo značný význam v dobách, kdy smrt matky u porodu byla běžná a i muži umírali od různých průšvihů spojených s profesí až po řádění nepřátelských vojsk. Takže alespoň část dětí (pokud kmotrovskou rodinu nepostihlo to samé) měla možnost vyrůstat v náhradní rodině, předem dané.
Podobný institut, bez ohledu jestli ho nazveme po křesťansku kmotrovstvím, nebo po komunisticku "okamžitou kádrovou rezervou za rodiče", či úplně jinak, bych do právního řádu zavedl. Ten by měl význam i v situaci, kdy dojde k nějaké havárii ve funkčnosti rodiny (reálné či zcela fiktivní, účelově vykonstruované zločineckými organizacemi) a kolem ní začně mlsně obcházet nějaký ten Barnevernet s institutem placeného pěstounství coby vynikajícího způsobu tunelování společenských prostředků. Tak vynikajícího, že se vyplatí cíleně havárie rodiny navozovat, případně generovat naprosté fikce na toto téma, právě jak to vidíme v tom Norsku (nicméně u nás je řada organizací, které jsou přinejmenším potenciálně zločinecké, protože usilují o navození "norského typu péče o děti"). Takovýto institut jasně daných náhradních rodičů by ve většině případů uvedeným zločineckým organizacím a institucím zaťal tipec hned v zárodku a jejich aktivity by tudíž byly podstatně méně výnosné.

Chceme-li tedy opravdu chránit rodinu jako takovou, neměli bychom prosazovat jeden konkrétní (a přitom zdaleka ne ideální) model rodiny (protože už to je fakticky naopak ohrožováním rodiny), ale měli bychom chránit rodiny před nekompetentními a svévolnými zásahy ze strany jak státu, tak i samozvanců.

13 komentářů:

  1. Se zněním článku se dovedu ztotožnit, jen bych rád doplnil, že jakékoliv změny v legislativě ohledně rodiny, výchovy dětí a pod., by měly předcházet delší a širší veřejné diskuse jak odborné, tak i laické a hlasovat o něčem takovém by se mělo pokud možno v referendech, tedy metodami přímé demokracie, protože to, co nám zde dlouhodobě předvádí volení zástupci, je velice prachbídné a častokráte vyloženě v rozporu s většinovou vůlí veřejnosti a to už je docela na pováženou. Odpor těchto struktur vůči přímé demokracii je pro mne dokladem toho, že by to byla jedna z možných a správných cest dlouhodobé nápravy věcí veřejných. Ono to totiž zasáhne do legislativy více, nežli by se na první pohled mohlo jevit a je dobré to všechno připravit tak, aby to zbytečně nepůsobilo problémy, tím spíše pak takové, které šlo snadno předvídat.

    Vezmeme-li v úvahu, jakým způsobem je možno přivézt na svět dítě, aniž by u toho jakkoliv asistovaly moderní medicína a biologické vědy, tak to může učinit muž a žena, dva muži, nebo dvě ženy prostě v tomto případě nemají šanci. Proto bych nezatracoval klasické heterosexuální vztahy a rodiny tvořené jedním mužem a ženou a jejich dětmi. Zkrátka určitý historický základ tu je.

    Ten historický základ ale není důvodem proto, aby nějaký bigotní věřící magor brzdil rozvoj biologických věd a reprodukční medicíny, tím méně pak magor, mající méně jak 10%-ní oporu v celé společnosti. Zkrátka jsou tu možnosti, které za čas budou řádově jednodušší, nežli operace slepého střeva a v podstatě ani nevidím důvod, proč ho nějak upozaďovat před způsobem přírodním a přirozeným. Na druhou stranu ale nevidím jediný důvod k nadřazování asistované reprodukce nad onen přirozený způsob.

    Chceme-li se vymanit z vlivů majících destruktivní vliv jak na hospodářství, tak na vědu, je dobré vážně uvažovat o czexitu, protože bruselokratická diktatura není není ani demokratická a je ještě méně osvícená, nežli demokratická, bohužel. Demokracie se na čas oželet případně i dá, ale nedostatek osvícenosti je vždy destruktivní až vražedný.

    OdpovědětVymazat
  2. Zdeněk Žíkovecký11. srpna 2017 v 5:50

    Heterosexuální pár je optimální formou rodiny z objektivních důvodů: jeden partner se může spolehnout na druhého, protože mají hlavní zájem společný - prosperitu svých společných dětí. (Že se i mezi heterosexuály najdou blbci s atrofovaným pudem sebezáchovy a v důsledku toho jejich rodina nefunguje, to je už zcela jiná otázka.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není a hlavně funguje jen za silně nerovnoprávného postavení partnerů. Proto je také emancipace žen spojena s drsným nárůstem rozvodovosti.

      Vymazat
  3. Mám dotaz: Sněhurka a sedm trpaslíků podle Vodňanského a Skoumala, to je poměrně známá věc, ale ten Sapkovský, ten k tomu podotkl co?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sapkovského parafráze Sněhurky Renfri se po vyhnání z domova spojila se sedmi gnómy a stala se tak vůdkyní obávané zločinecké tlupy. Zaklínač se s ní střetl v souboji a zabil ji. Sapkovský v jednom ze svých textů o psaní Zaklínače uvádí, že původně plánoval její partnerství s ním.

      Vymazat
  4. Když opět zazněla zmínka o zabedněných náboženských bigotech, tak tady je na ono téma takové srandovní, ale jinak velice výstižné povídání:

    https://enzmannovaarcha.blogspot.cz/2017/05/zaklad-kultury.html

    Myslím, že je to dobrou ilustrací důvodů k pochopení toho, proč je třeba tyto křesťanské a jiné „soudruhy“ třeba hnát svinským krokem od rozhodování o čemkoliv, co se týká vědy, školství, vzdělávání, medicíny a dalších, záležitostí bytostně důležitých pro rozvoj společnosti a civilisace jako takové.

    OdpovědětVymazat
  5. GayPride je kulturní import americké ambasády. Proto je pro mě nepřijatelný. Ať si v Americe dělaj co chtěj, ale my jsme tu v Česku a jim je do nás hovno.

    OdpovědětVymazat
  6. Tentokrát značný nesouhlas, Pergille!

    Rodina ve smyslu On a Ona vznikla i z důvodů majetkových, dědických. Primitivnější kmeny měly skupinové společenství a to je rovně funkční - jenže tam nejde o nějaká dědická práva.
    Co se týče přirozeného (heterosexuálního) rozmnožování má jednu výhodu - funguje i bez vědeckých výdobytků, bez elektřiny i lékařů. Nepočítal bych s tím, že se naše "rozvinutá civilizace" udrží v současném stavu. Důvodů může být několik - třeba velký šutr ve vesmíru, o kterém nevíme nebo agresivní náboženství, o kterém víme nebo epidemie nebo...
    Ve skupinových společenstvích je ještě jedna nebezpečná záležitost - páření příbuzných a následná degenerace. To sice nastává i v monogamních společenstvích, ale v mnohem menší míře.

    Jinak: Já kmotra měl, moje žena taky a já sám jsem dvojnásobným kmotrem. Jde jen o to zapracovat to do zákonů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 1. Vícečetná rodina by fungovala ekonomicky naprosto stejně jako dvoučlenná (+ děti).

      2. S tím rozmnožováním jistě pravda, ale v situaci, kdy stále více heterosexulních párů je nechtěně neplodných je IMHO naprostá pitomost bránit dělání dětí alterntivním svazkům.

      Vymazat
    2. Pánové, chvíli mi to leželo v hlavě a dnes jsem si konečně vzpomněl na to, že bych tu prostou otázku mohl také „přihodit“ do diskuse. Pokud vím rodí se u lidí zhruba stejně chlapců i děvčat. myslím že to je v poměru 51 chlapec na 50 dívek. Ten jeden přebývající chlapec se obvykle nedožije dospělosti. Neříká nám tím příroda, že ten pár sestávající z muže a ženy, je tou základní jednotkou pro plození dětí a následnou péči o ně a výchovu? Vím jaké jsou rozvodové a rozchodové statistiky. Vím, že dříve tomu tak nebylo. Nebylo tomu tak zdánlivě a navenek a mělo to buď reálné ekonomické, nebo pokrytecké, křesťanské důvody, případně kombinaci obojího. Jsem rád, že je to pryč. Ani trochu si nejsem jist tím, že jakékoliv jiné diskutované uspořádání přinese lidem zaručený recept na štěstí. Jen opakuji, že je zapotřebí aby jakýmkoliv změnám v tomto ohledu předcházela širší veřejná i odborná debata a při širším obecném souhlasu se třeba začaly i připravovat změny legislativy a bylo by zapotřebí dbát důsledně na princip dobrovolnosti a souhlasu všech partnerů, aby se udržely mimo hru pravěké praktiky z Pákistánu a odjinud, kdy sňatek dětí dohadují zarostlí opičáci z rodiny, kde o dobrovolnosti a souhlasu nemůže být ani zdání a to i přesto, že „vírou“ vybrakovaný mozek bude tvrdit, že je. Možná že ano, ale někde jinde a určitě a rozhodně ne na evropském území a v našem civilisačně-kulturním okruhu.

      Vymazat
    3. Problém je v tom, že rovnováha 1:1 nebyla nikdy, protože v populacíxh na nižším ekonomickém standardu pževažují ženy, a to dost podstatně, v současné době zase muži. Navíc je podle některých studií více gayů než lesbiček, takže ani porodnost 1:1 to nezachrání.
      Prostě stát by se do modelu rodiny jako takového neměl vrtat a už vůbec ne při svých zásazích reflektovat (nebo dokonce prosazovat) pravěkou náboženskou morálku.

      Vymazat
    4. Docela by mi zajímaly statistiky, jsou-li někde k mání.

      Člověk je součástí živočišné říše a tam je to plození potomstva řešeno jak párové, tak i jinak.

      Já osobně zastávám názor, že soužití v páru, nebo více jedincích musí být v každém případě dobrovolné a to dobrovolné tak, jak to chápeme v civilisaci a ne někde mimo ní, kde je to sice nedobrovolné z našeho úhlu pohledu, ale tam u nich chápáno a bráno jako normální...

      Stát se musí do určitých věcí vrtat a nemůže jinak, protože jsou tu věci jako dědictví, výživné, sňatky, rozvody, svěřování do péče a pod., proto by měla proběhnout nějaká širší veřejná a odborně-věřejná debaty, které by vymezily meze a rámce a na to pak případně navazující změny v legislativě. Je ale zapotřebí aby ten stát nebyl zbytečně a zatvrzele bigotní.

      Vymazat